Vědec ze Vsetína Zdeněk Škrott významně přispívá v boji proti rakovině

Zdeněk Škrott pochází ze Vsetína a už od dětství ho zajímalo, jak funguje příroda a živé organismy. Dnes se jako špičkový vědec zabývá tím, co se děje uvnitř lidských buněk – hlavně když v nich něco přestane správně fungovat. Takové chyby totiž často vedou ke vzniku vážných nemocí, jako je rakovina.

Ve své laboratoři v Olomouci se svým týmem zkoumá, jak buňky reagují na různé formy stresu. Díky tomu se snaží najít nové způsoby, jak tyto závažné nemoci lépe odhalit a léčit. Je součástí velkého českého výzkumného projektu SALVAGE, který hledá nové způsoby, jak rakovinu zachytit včas a přesně na ni zacílit léčbu.

Jak se ze zvídavého ogary ze Vsetína stal uznávaný vědec, jehož text publikoval nejprestižnější vědecký časopis na světě? O tom všem se dočtete v rozhovoru pro RegionValassko.cz.

Když jsem si o Vás četl, přiznám se, že tak složité texty plné odborných termínů jsem dlouho neviděl. Proto se zeptám úplně prostě – Co vlastně děláte? Jak byste to vysvětlil někomu, kdo o tom nikdy neslyšel?

Jsem buněčný biolog. Oblastí mého zájmu je tedy buňka, zejména v kontextu některých onemocnění, hlavně rakoviny. Můžeme si představit, že každá buňka v našem těle je jako malá továrna – a v ní se pořád něco vyrábí, opravuje a likviduje. Já se zabývám tím, co se stane, když se v té továrně něco pokazí – třeba když se poškodí bílkoviny, které mají v buňce nějakou funkci. Pokud se tyto poškozené bílkoviny hromadí, může to buňku zahltit, narušit její funkce, a právě to bývá jeden z problémů při rakovině nebo třeba neurodegenerativních onemocněních. My se snažíme zjistit, jak buňka pozná, že je něco špatně, jak na to reaguje, a jak bychom jí mohli s tím bojem pomoci, například u neurodegenerativních nemocí. Nebo naopak v případě nádorových buněk, jak jít ten boj ještě více ztížit, a tak způsobit jejich zánik.

Proč jste si vybral právě tuto práci? Bavilo Vás už jako dítě něco podobného?

Už od mala jsem byl v rodině veden k zájmu o živou přírodu. Jak jsem vyrůstal, zájem o zvířata a rostliny byl postupně nahrazen touhou podívat se hlouběji tam, kde už lidské oko nestačí.  Byl jsem spíše zvídavý pozorovatel – chtěl jsem vědět, jak živé věci fungují. Abych mohl porozumět procesům, které se skrývají „pod pokličkou“, bylo nutné vniknout do světa buněk a jednotlivých molekul. Studium buněčné a molekulární biologie tedy bylo jasnou volbou.

Vyrůstal jste na Vsetíně, kde jste také chodil na Masarykovo gymnáziu. Jak vzpomínáte na toto období a jak Vás formovalo v pozdější kariérní dráze?

Na Vsetín a na Masarykovo gymnázium mám úžasné vzpomínky, ke kterým se moc rád vracím. Byla to doba, kdy jsem se začal formovat jako člověk, ale i jako budoucí vědec. Masarykovo gymnázium mi dalo skvělý základ, nejen znalostní, ale hlavně lidský. Měl jsem výborné učitele, kteří mě motivovali a podporovali v tom, co mě bavilo.

Jak si můžu představit Váš běžný den v práci?

Někdy je to pipetování a sedění za mikroskopem v laboratoři od rána do večera, jindy celý den sedím u počítače a analyzuju data nebo píšu články a granty. Někdy řeším věci s týmem, jindy zase vedu studenty. V laboratoři pracujeme s buňkami, které pěstujeme ve speciálních podmínkách, poškozujeme je různými způsoby – třeba pomocí laseru – a sledujeme, jak reagují. Je to takový mix tiché práce, přemýšlení, techniky, někdy i improvizace, a hlavně kreativity.

Mohl byste nám přiblížit hlavní cíle projektu SALVAGE a jakou roli v něm hraje Váš výzkumný tým?

Projekt SALVAGE je velký národní projekt sdružující vícero výzkumných organizací, který se snaží najít nové možnosti, jak rakovinu zachytit včas, a jak ji přesněji cílit pomocí personalizované léčby. Naše laboratoř v tomto projektu zkoumá, jak přednádorové a nádorové buňky reagují na stres – například na poškození bílkovin nebo DNA – a jak bychom mohli tuto slabinu využít k jejich zničení. Jsem vedoucím jednoho z pracovních balíčků, což znamená, že řídím výzkumnou část projektu, spolupracuji s kolegy z dalších institucí a koordinuji celý tok dat a výsledků.

Jakým způsobem takové výzkumy přispívají k včasné detekci a prevenci nádorových onemocnění?

Každý typ nádoru má své slabiny. Když pochopíme, jak přesně buňka reaguje na určitý druh stresu, můžeme toho využít k tomu, abychom rakovinné buňky odhalili dříve nebo na ně lépe cílili léčbu. Navíc se ukazuje, že určité stresové dráhy jsou aktivní ještě dříve, než nádor začne růst – což by nám mohlo pomoci i s účinnější prevencí.

Jak jsme daleko v oblasti prevence rakoviny a jaké jsou Vaše další výzkumné plány? Podaří se nám rakovinu někdy zcela vymýtit?

Rakovina je nesmírně složitá nemoc, nebo spíš velmi heterogenní skupina onemocnění. Některé typy už umí moderní terapie velmi dobře léčit, jiné jsou stále těžce uchopitelné. Zejména v tomto případě hraje prevence a včasná detekce obrovskou roli – zdravý životní styl, pravidelné kontroly, očkování. Ale úplné vymýcení rakoviny není v tuto chvíli na pořadu dne. Je to onemocnění příliš těsně spjaté s našimi geny. Jak se nám podařilo z velké části potlačit infekční onemocnění a dožíváme se většího věku, bude rakovinných onemocnění spíše přibývat. Co by mohlo být realistickým cílem, je technicky jednoduchá včasná detekce rakoviny i u nepříznakových pacientů, kdy je onemocnění lehčeji řešitelné. A pak následně identifikace účinné léčby, která by pacientům nabídla udržení kvality života s dobrou prognózou.

Hraje ve Vaší práci nějakou roli nástup umělé inteligence?

Ano, samozřejmě. Jako snad ve všech oblastech lidského života, i ve vědě nástup umělé inteligence představuje novou kapitolu. AI nám například pomáhá s analýzou komplikovaných mikroskopických dat. A do budoucna se určitě její role ještě výrazně zvětší.

Jak vnímáte podporu vědy a vzdělávání v našem regionu? Vidíte zde potenciál ke zlepšení v rámci rozvoje mladých talentů v oblasti vědy?

Myslím, že školství a vzdělání tu máme na velmi dobré úrovni. Je zde celá řada programů, jak mladým lidem ukázat kouzla vědy a nadchnout je pro vědu. Samozřejmě potenciál pro zlepšení tu určitě je, například užší propojení mezi vědou a školami, mezi výzkumem a průmyslem, mezi výzkumníky a veřejností.

Můžete se podělit o nějaký moment nebo objev ve Vaší kariéře, na který jste obzvláště hrdý?

Jednoznačně největší milník byl, když vyšel náš článek v časopise Nature – asi nejprestižnějším vědeckém časopise na světě. Byl to výsledek mnohaleté práce, která začala ještě během mého studia. Tento objev ukázal, že i staré, levné a bezpečné léky mohou mít naprosto nový potenciál – a inspiroval spoustu dalších výzkumů po celém světě. Pro mě osobně to znamenalo potvrzení toho, že i z regionální laboratoře v Olomouci může vzejít světově významný výzkum. Ale zároveň to byl i začátek – ne cíl. Od té doby se snažím jít dál. Pochopit ten mechanismus ještě lépe, najít další látky, které ho ovlivní, a hlavně – přiblížit se k tomu, aby to jednou skutečně pomáhalo pacientům.

Téma, kterému se věnujete, je velmi vážné. Přesto, je Vaše práce také někdy zábavná?

Věda může být nesmírně zábavná – a měla by být. Lidé si někdy myslí, že v laboratoři se jen vážně soustředíme a tváříme se důležitě. Ale věda je ve skutečnosti plná překvapení, objevování, malých radostí i nečekaných situací. Často musíte být kreativní, improvizovat, zkoušet nové nápady. A když to někdy nejde podle plánu, humor a nadhled jsou součástí laboratoře stejně jako pipety a centrifugy. Bez radosti a lehkosti by to člověk dlouhodobě dělat nemohl.

Jakým způsobem se vyrovnáváte s neúspěchy nebo nezdary ve výzkumu a co Vás motivuje pokračovat dál?

Neúspěch je můj denní chleba. Máte neúspěchy například technického rázu, kdy třeba vyvíjíte novou techniku, tam je nutné prostě zatnout zuby a tvrdě pracovat, dokud všechny problémy nepřekonáte. Pak jsou ale taky jiné nezdary, kde máme třeba nějakou vědeckou hypotézu – představu, jak by něco mělo být, ale pak uděláme experiment, a ono se ukáže, že to tak vůbec není. Právě v těchto chvílích člověk musí opustit svoje představy, napnout mysl, a hledat správnou odpověď. Cesta dlážděná nezdary dovede pozorného vědce k těm nejlepším objevům. A právě v tu chvíli si můžu říct: „Dělám dobrou vědu.“

-dř-