Sociální cévkování zemí Koruny české

Viděli jste film Matrix? Situace, kdy Neo v elektrárně fascinovaně sledoval, jak nepřátelské entity cizopasí na lidech jako byl on, a ti ochotně odevzdávají do systému své biologické zdroje výměnou za nádhernou iluzi jakéhosi blahobytu? Úplně na zátylku cítím ten svůj PORT. Sáhněte si tam také.

Tento sociální stát vidí dva druhy lidí. Ty, co žijí v nevyhovujících podmínkách a ty, co si, podle mínění úředníků, žijí nad poměry. Náprava tedy podle něj spočívá v tom, jedněm prostředky vzít a druhým dát. Nefunguje to. Přerozdělením takovýchto peněz nevzniká žádná hodnota. Čím dál více lidí toto demotivuje a udělají vše pro to, aby na ně výběrčí ruka nedosáhla. Stát to kompenzuje tím, že používá čím dál agresívnější metody, jak tyto sponzory sedřít z kůže.

Systém žije z daní. Dělí se na ty, co vám strhnou z výplaty, nebo vytáhnou z peněženky přímo, tedy daně přímé a pak ty, co z vás vytáhnou oklikou, tedy tak, že si ani neuvědomíte, že něco platíte. Třeba v ceně alkoholu, benzínu nebo rohlíku, to jsou daně nepřímé. Nebudu vás trápit jejich podrobným výčtem.

Odkud se tedy daně lačnými ústy do systému dostávají, asi víme všichni. Vždy jsem byl přesvědčen, že vložené finanční prostředky mění stát ve svém trávicím traktu na zdroj energie a výrobu podpůrných prvků sloužících ke zlepšení života svých přispěvatelů. Zažil jsem však prozření. Jen někteří vyvolení se totiž dostanou až ke konečníku.

V jednom okresním městě, hnán byrokratickým šimlem, vstoupil jsem do budovy Úřadu práce. Ještě se ani nestačily dovřít dveře a už mě přivítal štiplavý a známý pach. Kolem dveří s nápisem pokladna se tísnilo asi ke čtyřicítce lidí. Pouze několik zástupců etnicky bílých Čechů včetně mě dávalo tušit, kdo je na tomto místě menšina. Na můj dotaz, co že takový shluk lidu, mě uniformovaný makak s nápisem Městská policie na zádech blahosklonně informoval, že dnes se vydávají sociální dávky.

V tom chumlu žadatelů jsem zahlédl postarší drobnou paní. Byla na ní vidět nejistota a stud provázený pocitem, že tu snad ani nepatří a je někomu na obtíž. Provozovala malý obchůdek na vesnici, kterou jsem pravidelně projížděl. Rád jsem se tam zastavoval. Čisto, útulno, vždycky všechno čerstvé a dokonale seřazené. Se zavedením EET obchůdek zavřela. Možná proto, že dotyčná nebyla schopná zvládnout problémy spojené s EET, možná ale také proto, že po přiznání a zdanění všeho by jí nezůstalo už vlastně nic. No nevím, jestli zrovna tímto a u těchto opravdu droboučkých živnostníčků si stát pomohl. Ty předpokládané dodatečné výnosy vidím opravdu jako velmi pochybné, a pokud vůbec nějaké budou, stěží pokryjí náklady spojené s navýšením nákladů na nezaměstnanost a sociální podporu těm, kteří to zabalili zrovna jako tato paní. No, může třeba hrát Účtenkovku. Finanční správa mě v poslední době připomíná dokonale probuzený Skynet z Terminátora.

Sociálně vyloučení přistupovali k výdejnímu místu a dostávali jakési barevné papírky (později jsem pochopil, že nějaké stravenky), část z nich pak složenky (ovšem ty veselejší, kdy slečna na poště peníze vydává, nikoli přijímá), čímž se tedy evidentně sociálně začleňovali. Připomínalo to hromadný křest Svědků Jehovových a výdej hostie našeho sociálního státu, která z vás udělá bohabojného občana až do další výplaty. Ti zdatnější pak peníze objeví v určeném termínu na svém bankovním účtu, v kouzelném měšci, stejně jako Servác v pohádce Tři veteráni. Napadlo mě, jak nádherně by se tady vyjímal obraz od vlámského malíře Pietra Bruegela „V zemi peciválů". V nizozemské literatuře známý jako Luilekkerland – země lenosti a nenasytnosti. Proč nedopřát potřebným i dostatečně hluboký kulturní a navíc motivační prožitek.

Obraz od vlámského malíře Pietra Bruegela „V zemi peciválů"

Masa většiny nevykazovala žádné větší útrapy či neřešený problém. Ba spíše naopak. Do růžova vyhajinkaní, většina z nich dokonce oblečených lépe než já, a s převažujícím postojem zpovykanosti a naprosté suverenity. Byl to opravdu zajímavý výjev. Gipsy mammas jako molekuly vodíku různě vířily po chodbě a pokřikovaly v rodném jazyce jakýsi dialog. Skutečně s maximálním vypětím a zapojením všech smyslů jsem rozklíčoval, že se jedná o nespokojenost s výplatou poměrné části sociálních dávek ve formě poukázek k nákupu zboží v nějakých vybraných prodejnách. Vidina „rotujícího ovoce ve svítící bedně" se části osazenstva začala evidentně vzdalovat. Jelikož se v jejich jazyce nejspíš nevyvinuly odpovídající termíny k této problematice, znělo to asi následovně: „Kašuko khoro stěžóvat paglo nalačhe čori gadžo, bengoro zavólame aji advokaty bučareko odvolačka šukares". Evidentně dost slušná orientace ve správním právu. Jedna z dam se oddělila od skupiny. S pokorou a uctivostí těmto lidem tak vlastní ke mně přistoupila a vykouřeným hlasem vyštěkla: „Ty sy koordynator?" „Nikoli milostpaní." zněla má stručná odpověď. Zbývající přeživší funkční neuronové synapse v mozcích přihlížejících vydaly jasný povel a hodnota mé osoby pro tuto skupinu by se dala vyjádřit pro daný okamžik číslem 0. Mému úžasu však toho dne neměl ještě být zdaleka konec. Po vyřízení svých záležitostí jsem vyplul z análu, jehož svěrače ten den evidentně povolily a přesunuly tak vybrané daně pracujících směrem k opravdu „potřebným." Zhluboka jsem rozdýchával čerstvý prožitek a po krátké návštěvě knihkupectví jsem vyrazil na nepříliš vzdálené parkoviště pro své auto. Naprosto ochromen jsem pak po příchodu sledoval tutéž skupinu osob a nějakého bosse, který řídil čilý obchod spočívající ve směně obdržených nákupních poukázek za peníze. Obdobně jako když jste si za komunistů měnili před Tuzexem bony akorát s tím rozdílem, že výkup poukázky za hotové probíhal v zajímavém kurzu něco kolem 60 % její hodnoty, podstata obchodu však zůstala zcela zachována. Oškubat hejla.

Ostří gilotiny dopadlo. Ne, není to na dlouho. Je to navždy.

Moje dobrovolná ochota podílet se na financování tohoto státu byla ten den definitivně ukončena. Byl jsem skutečně přesvědčen, že tyto dávky se dočasně vyplácejí lidem, kteří se nepřízní osudu ocitnou v hmotné nouzi, aby neztratili sociální zázemí a nedostali se do existenčních problémů. Na všech přítomných mimo jednoho jediného člověka jsem z výše jmenovaného nenašel lautr nic…dokonce ani tu dočasnost. Ze všech zúčastněných tam doslova sálala rutina. Mimoto podle věkové skladby bylo zcela zřejmé, že se jedná už o druhou, takto vyživovanou generaci. Ne. Tento národ není hloupý. Jde o vyčůranost určitých skupin obyvatel, které systematicky a naprosto evidentně využívají mezer v zákonodárství, a to za vydatné pomoci „neziskové" organizace Člověka v tísni a jí podobným. Stojí u poltu špeku visícího v udírně, statečně do něj zakrajují a zároveň se modlí, aby na ně nakonec nezbyl jenom ten očouzený mastný hák. Další podobní už čekají na hranicích…

Bude válka, protože dříve či později dojdou peníze na dávky, na dotace a pak se to, co živíme, zvedne z prachu ulice a budeme se všichni „setsakra" divit.

Nejen tento stát ale celá Evropa vytváří dva různé protipóly a vznikají dvě zcela odlišné skupiny lidí. Jedni, co kradou a pak ti druzí, kteří se nechávají okrádat. Ti první tak činí z očividné pohodlnosti a lenosti, a těm druhým kdosi tvrdí, že to tak musí být v zájmu zachování sociálního smíru. Jinými slovy řečeno máme tu notorické příjemce sociálních dávek a ty, kteří je svou prací vytvářejí. Ta, teď již historická věta jistého socana: „Zdroje tu jsou" mně docvakla mnohem později. Mluvil tehdy o mé práci, výdělku a především mých daních.

V této zemi je pevně zaseknutý faktor vlastní sebedestrukce. Vzít peníze pracovitým a rozdat je neschopným a líným. Oceňuji pak tímto všechny, kteří se rozhodli vyměnit tento daňový okrsek za příznivější destinace daňových rájů typu ostrov Man, Libérie, Panama či Monako. Jde o hluboce morální a vlastenecké gesto všech, kteří se rozhodli nepřispívat na upevňování tohoto nefalšovaného soft porno sociálního bordelu. Nepodporují tak začleňování nezačlenitelných, zaměstnávání nezaměstnatelných, vzdělávání nevzdělatelných, vyplácení dávek v nouzi těm, kteří rozhodně žádnou nouzí netrpí, nesponzorují neziskovky, které generují zisky, stavby cyklostezek a podobně. Ba právě naopak, tito lidé napomáhají obnově spravedlivé české země. 

a ještě jeden faktor…

Nejde tu při rozdávání peněz o žádnou humanitu, soucit, solidaritu chytrých s blbými a podobně. Je to regulérní nákup voličských hlasů. Připoutat tyto obdařené jedince na stát…budete snad kousat do ruky, která vás krmí? A pak ta masa úředníků, která to řídí, vyhodnocuje, přerozděluje, provozuje…to jsou další tisíce a tisíce lidí. Toto je kšeft, a ne ti „šíbři", co si zoufale kupují volební hlasy za usmolenou dvoustovku a navíc ze svého.

Ale klid, počítám, že to chytne parádní drift s další vládou. Naštěstí měli voliči šťastnou ruku a podařilo se jim na volebních lístcích identifikovat opravdu ty největší dementy a vybavit je poslaneckými mandáty, jiné pak dokonce vládní odpovědností. Přes částečnou skepsi nad výsledky musím přesto konstatovat, že se to vyvíjí správným směrem. Už ten kukuč současných ministrů starých i nových leccos napovídá. Absolvoval jsem s jedním churavým kamarádem sérii návštěv po nemocnicích a ta nová ministerská kikina Adam Vojtěch, účastník soutěže Česko hledá Superstar to evidentně začal brát podle hesla: Co tě nezabije, to tě posílí. No, to bude platit spíš přesněji: Když přežiješ zdravotní péči, dorazí tě stát. Někde jsem četl, že hlavní důvod Sametové revoluce bylo to, že se jedni vyvyšovali nad druhé, ignorovali zákony slušnosti i zákony jako takové, lhali a dělali z občanů blbce. Jak nadčasová definice dnešního stavu této země.
Vyvstane otázka, co s tím. Jako obyčejný občan nemám možnosti, jak to legální cestou změnit. Nemám dostatek peněz uplatit ty u moci, aby se sebrali a táhli do prdele. Do dvou měsíců od vyhlášení mé občanské neposlušnosti mě zavřou, seberou barák a udělají ze mě bezdomovce. Jelikož neovládám arabštinu, stěží se domluvím s těma holkama v ráji poté, co vyhodím s batohem dynamitu do luftu parlament. Emigrovat není kde, protože tato zem je tak profláknutá po celém světě, že mě nikde ani nebudou chtít. Zbývá mi už jenom Ludvíček Vaculík, prozaik, fejetonista, autor skvělého románu Sekyra, manifestu Dva tisíce slov a hlavně rodák z Brumova, který napsal:

„Pravím, že normální a zdravý člověk nepíše, ale psaní je jediný způsob, jak může zvítězit nad něčím, nad čím ve skutečnosti nemůže."

… budu se toho asi nějakou dobu držet.

Darek Slavík