Otec Karel Janíček: Nemám rád svatouškovství

Jako kněz působil v Havířově, Svitavách, Hulíně a 19 let stál v čele farnosti ve Valašských Kloboukách. V létě se vrátil na rodnou Hanou, aby ve Vyškově působil jako kaplan. V rubrice Naši sousedé si redaktorka Vyškovského zpravodaje povídala s otcem Karlem Janíčkem mimo jiné o výzvách, kterým v současnosti katolická církev čelí, nebo také o modlitbě při sbírání bylinek.

Dlouhá léta jste působil jako farář. Nyní jste ale biskupa požádal o kaplanské místo, které je v církevní hierarchii níže. Proč?

Na počátku jsem byl vysvěcený na kněze, přijal jsem kněžské poslání. Farářem jsem byl 25 let a teprve postupně jsem přicházel na to, co vše to obnáší – žádosti o dotace, starost o finance, inventury, revize… Když jsem se dozvěděl, že mě chce biskup přeložit, požádal jsem o místo kaplana, abych si od této byrokracie odpočinul a byl zase „jenom“ knězem.

Neměly by se tyto povinnosti v církvi nějak nově přeskupit, aby tolik nepadaly na bedra kněží?

Ale ono to tak už je, v církvi působí experti na technické nebo finanční záležitosti, ale vždy zde musí figurovat osoba, která přebírá hlavní odpovědnost, a tou je farář.

Vidíte v tomto směru do budoucna možnost většího zapojení laiků?

Myslím si, že ano a že to bude v církvi čím dál naléhavější věc. Protože, když to řeknu lidově, nejsou lidi. Kněží je málo a nemůžeme očekávat, že to vše bude ležet na nich. A v tomto budu i trochu odvážný – máme tady v Rychtářově skvělého ženatého jáhna a já si říkám, proč by tento člověk, jenom kvůli tomu, že je ženatý, nemohl být knězem? Podobné otázky si ale koneckonců klade i papež František, když uvažuje nad svěcením ženatých mužů v oblastech, kde chybí kněží.

Máte nějaký svůj recept, jak přibližovat mladým lidem křesťanskou víru?

Mladí lidé jsou ranaři, mají odvahu, nebojí se změn, které sami často iniciují. A my bychom se neměli bát jít s nimi do konfrontace a otevírat i provokativní témata. Byl jsem nedávno vyzván, abych si připravil přednášku pro mladé, a já jí dal název Církev: peleš lotrovská. Ne všem se tento název zamlouval… Když budu ale unylý, budu říkat jen zbožné fráze, tak nikoho neoslovím.

Otec Karel Janíček při svěcení motorek ve Valašských Kloboukách, foto: archiv redakce, video ZDE

Co se pod tím názvem přednášky skrývalo za obsah?

Vlastně to není můj nápad, přejal jsem ho od spisovatele a mnicha Carla Carretta, který symbolicky oslovuje církev: „Kolikrát jsi mě pohoršila, jaká jsi, jak jsi prohnilá a schopná ke kompromisům, a přesto jsem nenašel nic krásnějšího, než jsi ty; kolikrát jsem měl chuť od tebe utéct a jak budu rád, že mohu umírat v tvém náručí…“ Církev je svatá, ale vždy zároveň i hříšná a nemá cenu si to zastírat.

Čím v dnešní době může církev vlastně oslovit své okolí?

Asi hlavně dobrotou srdce. Tím, že budeme dobří lidé a budeme normální. Ježíš říká: „Přece nebudeme sbírat z bodláků fíky.“ Od zlého člověka se ničeho dobrého asi nedočkáme.

Jste prý bylinkář. Co tento Váš koníček obnáší?

Už jako kluk jsem znal bylinky a věděl, na co která je. Naučila mě to moje babička a maminka. Sbírat bylinky je pro mě relaxace, chodím do přírody, poznávám její krásu a taky zjišťuji, že každá bylinka je léčivá – pampeliška, kopřiva, šípek, hložinka i jmelí na stromě…

Sbíráte bylinky jen pro svou potřebu?

Kdepak, sbírám celé pytle a ty pak prodávám do firmy Leros, která vyrábí bylinné směsi a čaje. Něco málo si přivydělám a zároveň, když tak ty bylinky sbírám a suším, říkám si, že tu vyrostly proto, aby někomu pomohly. A to je jako modlitba, zajdu si do přírody a zároveň někomu pomáhám.

Proč jste se vlastně kdysi rozhodl stát knězem?

Chtěl jsem pomáhat lidem, to byla hlavní motivace. Asi to ve mně bylo odjakživa. V první třídě, když se nás paní učitelka ptala, čím chceme být, tak jsem hrdě vstal a řekl, že buď popelářem, nebo panem farářem. Měl jsem vzor v našem panu faráři, který byl zbožný člověk, ale i praktický chlap – odsloužil mši svatou a za chvíli jsme ho viděli, jak zalévá na zahradě záhonky…

Příklad dobrého faráře asi musí být motivující, bohužel stejně i naopak.

Určitě a já měl těch dobrých příkladů bohudík víc. Je tu ale ještě jedna věc. Narodil jsem se jako páté ze šesti dětí. Když se mnou byla maminka těhotná, přemlouvala ji babička, ať jde na potrat, že není normální mít tolik dětí. Maminka tehdy řekla sobě a Bohu: „ty víš, že si to dítě nikdy vzít nenechám, ale jestli ho tady nikdo nechce, tak si ho vezmi Ty.“ A Pán Bůh to vzal vážně (smích).

Co je na Vašem poslání kněze nejtěžší?

Jednou o Štědrém večeru jsem se vracel od příbuzných do své farnosti. Krajina byla tichá a opuštěná, jen za okny svítila světla, jak lidé ve svých rodinách slavili Vánoce. V tu chvíli jsem pocítil velkou tíží a samotu… Zároveň jsem si ale uvědomil, že už brzy ti lidé na mě budou čekat v kostele, abych pro ně odsloužil půlnoční mši. Je to tedy asi tento typ samoty, se kterou se jako kněz musím někdy vyrovnávat.

Farnost Valašské Klobouky je jistě velmi živá, jde o silně religiózní oblast. Není to výzva přijít po takové zkušenosti do Vyškova?

Určitě je to výzva, protože já jsem skutečně těžko mohl přijít do nějaké „lepší“, rozumějte živější a početnější, farnosti, než jsou ty na Valašsku. Ale mně to až tolik nevadí, protože jsem zjistil, že tady jsou taky lidé (smích)… Jsou tady tři domovy pro seniory, velká nemocnice, lidé chodí ke zpovědi i do kostela. Je jich sice možná míň, ale jsou tu. Prostor na práci je tu veliký.

Mgr. Karel Janíček, 54 let

• narodil se v Předmostí u Přerova

• v roce 1991 byl papežem Janem Pavlem II. vysvěcen v Římě na kněze

• ve Vyškově působí od roku 2019 jako kaplan, zaměřuje se také na pastoraci mládeže 

Michaela Kvapilová Bartošová

zdroj: Vyškovský zpravodaj  (odkaz zde)