Odkud se vzali Valaši a jak se jim žilo? Vysvětlí historik Pavel Mašláň

Odkud se vzali Valaši a jak se jim žilo? vysvětlí historik Pavel Mašláň

„Každodenní dřinu na poli by dnes vydržel jen málokdo.“

Mgr. Pavel Mašláň je historik specializující se na dějiny zejména v oblasti Valašska. Je také autorem a spoluautorem několika publikací, které se věnují historii a kulturnímu dědictví Valašska. Studoval na gymnáziu ve Valašských Kloboukách a následně historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.

Od r. 2010 působí v Muzeu regionu Valašsko, nejprve jako lektor, následně jako kurátor a historik.  Jeho práce přispívá k hlubšímu porozumění regionální historie a kulturních proměn Valašska, a to jak prostřednictvím odborných publikací, tak i popularizačních přednášek a výstav.

Dlouhodobě bydlí v Sidonii, kde spoluzaložil a vede spolek Svatá Sidonie, který funguje za účelem podpory kulturního a společenského rozvoje osady.

Pane Mašláni, proč se našemu regionu vlastně říká Valašsko? Odkud se vzalo toto označení?

Název vychází z toho, že zde žili valaši, kdy původně toto slovo označovalo profesi pastevce ovcí. Právě salašnický způsob chovu ovcí, který se do našeho regionu rozšířil ze sousedních oblastí Karpat a místní lidé jej převzali, se stal typickým znakem našeho regionu. Poprvé se označení Valašska pro celý regionu objevilo během 30. leté války v 17. století, kdy v našem kraji probíhaly Valašské povstání a označení Valach se začalo používat pro všechny místní obyvatele bez ohledu na jejich obživu. Ale více se označení začalo používat, a to i mezi místními, až od 19. století.

Dá se říci, odkud přišli původní obyvatelé, o kterých máme nějaké písemné záznamy? Asi každý z nás slyšel příběh o příchodu obyvatel z Rumunska. Můžete to uvést na pravou míru?

Původ Valachů v Rumunsku je oblíbený mýtus, který se v regionu traduje na základě teorií některých badatelů z I. poloviny minulého století. Valašská kolonizace probíhající v kraji od 16. století nebyla příčinou vzniku nových sídel v krajině, ale vedla k rozšíření salašnického chovu koz a ovcí na místních horách. Tento pro Moravu nový způsob chovu dobytka se šířil spolu s valachy z oblastí východních Karpat na Ukrajině, v Uhrách či v Polsku, kam se rozšířil v minulých staletích právě z Rumunska. Na Moravu přicházeli pastevci nejčastěji ze sousedních slovenských či polských oblastí, kde místní obyvatelé přejali salašnictví dříve. Příchozí pastevci časem splynuli s původním rolnickým obyvatelstvem, které si od nich osvojilo salašnický způsob chovu ovcí. Avšak salašnictví se nikdy nestalo zdrojem obživy pro většinu populace. Příchozí pastevci sice přicházeli v malých skupinkách, nejednalo se o masovou migraci, i tak se zde mezi valachy rozšířila pastevecká kultura, což se postupně začalo projevovat v místním nářečí, kroji, stravě, zvycích i architektuře. Každopádně většina místního obyvatelstva, která osídlovala region ve středověku pocházela s největší pravděpodobností hlavně z českých zemí.

Historik Mgr. Pavel Mašláň

Co říkají historické prameny o tom, jak se vyvíjelo osídlení tohoto území v čase? Předpokládám, že bylo výrazně řidší, než je tomu dnes.

Zdejší osídlení určoval ráz místní krajiny. Jako hornatá oblast s chudší půdou bylo území východní Moravy osídlováno až v pozdním středověku. Byly zde navíc rozdíly mezi oblastí středního a jižního Valašska. Kdy na jižním Valašsku se začala vytvářet síť vesnic už ve 13. století. Na Vsetínsku, kde byly tvrdší přírodní podmínky přibližně o století později. Založené vesnice byly malé, skládaly se z pár domů a několik desítek obyvatel. Středověká sídla byla v kraji zakládána v údolích toků, kde byla nejlepší zemědělská půda. Od 16. století začali lidé z těchto vesnic postupně osidlovat i okolní hory kvůli obživě, jelikož v údolích už pro ně nebyl dostatek půdy. V horách postupně vznikalo rozptýlené pasekářské osídlení, kde lidé na místě vyklučeného lesa zakládali pole a časem si stavěli i domy. Jednalo se o pasekářskou kolonizaci a ta v různé intenzitě probíhala na Valašsku až do počátku 19. století. Tato kolonizace byla intenzivnější v oblasti Beskyd, Javorníků a Hostýnských vrchů. Během 17. století stav populace negativně ovlivnila třicetiletá válka a nájezdy kuruců či Tatarů. Poté se situace stabilizovala a během 19. století začala místní populace výrazně růst, díky novým poznatkům v medicíně, zemědělství, hygieně, a i novým možnostem obživy, které přinesla průmyslová revoluce.

Často se říká, že jsou všechny rodiny v každé vesnici nějakým způsobem příbuzné, pokud bychom šli hlouběji do historie. Platí to?

Dříve byl počet obyvatel vesnic o hodně nižší než dnes, navíc lidé byli vázaní k panské půdě, takže se nemohli svobodně stěhovat a uzavírat sňatky mimo své okolí. Díky tomu byla na vesnicích větší příbuzenská vazba mezi jejich obyvateli. To si zároveň vybíralo daň na zdraví populace, kdy vzhledem k nedostatku „čerstvé krve“ byli mezi lidmi rozšířené chronické onemocnění, fyzické vady i nemoci psychického rázu.

Co bylo zdrojem obživy zdejších lidí?

V naprosté většině se lidé živili zemědělstvím. Jen ve větších městech žili specializovaní řemeslnici rozličných profesí jako kováři, bednáři, koželuhové, soukeníci, či lidé zaměstnaní u panské správy. Ale i řemeslníci často měli své zemědělské pozemky, aby se uživili. U zemědělců panovaly velké rozdíly, kdy zde byli zámožní fojti či sedláci vlastnící rozsáhlé pozemky, někdy provozující pily, mlýny, či hostince. Na druhé straně žili ve vesnicích chudí chalupníci, kteří měli pouze malé zahrádky a byli nuceni pracovat u bohatších rolníků jako nájemná síla. Základem obživy byly zemědělské plodiny, které si lidé vypěstovali a to hlavně oves, pohanka, pak od počátku 19. století také brambory. Důležitým byl chov dobytka, ovcí, skotu, slepic, prasat. Kdy dobytek sloužil primárně jako zdroj vlny, vajec, či mléka. Na maso se porážel méně často, jelikož si málokdo mohl dovolit chovat ho v tak velkých počtech, aby pravidelně končil v hrnci na plotně.

Můžete zkusit popsat každodenní rytmus lidí? Co byly běžné starosti a radosti obyčejných rodin? 

Život lidí se řídil ročním zemědělským cyklem navázaným na přírodu. Od jara do podzimu bylo hlavní starostí rodin obdělávat pole, zabezpečit si co nejlepší úrodu, a také zajistit píci pro dobytek, aby přežil zimu. Byla to těžká a namáhavá činnost, na které se podílela celá rodina a většina prací se vykonávala ručně. Během zimy, kdy na to byl čas se lidé věnovali různým drobným řemeslům, jako výroba dřevěného nářadí, tkaní sukna, či opravě zemědělských nástrojů. Během dlouhých zim lidem zbývalo více času na společná posezení a vyprávění si příběhů či pohádek. Oddych od každodenní lopoty poskytovali lidem různé svátky či oslavy, během kterých se potkávali a bavili. Ať už to byly církevní svátky, tradiční zvyky na vesnici související s ročním cyklem, nebo rodinné oslavy. Dnes si život v minulosti rádi romantizujeme. Někdy slyším, jak to muselo být krásné a jednoduché žít v minulosti, kdy lidé byli více spjati s přírodou a žili ve vzájemné pospolitosti. Realita byla o poznání tvrdší a každodenní dřinu na poli by dnes vydržel jen málokdo. I vztahy mezi lidmi nebyly stále harmonické, stejně jako dnes se vyskytovaly mezi sousedy i v rodinách konflikty, hádky a rozepře někdy gradující až k násilí.

Jakého věku se lidé obvykle dožívali?

Vzhledem k těžkému životu, nedostačené stravě a absenci medicíny se lidé dříve dožívali daleko nižšího věku, než je dnes běžné. Situace se začala zlepšovat až ve II. polovině 19. století, díky novým poznatkům v medicíně, či hygieně, které postupně pronikaly i na Valašsko. Předtím byl úspěch, když se člověk dožil 50 let, jen malá část populace překročila tento věk. V populaci také panovala vysoká dětská úmrtnost, do 18. století se téměř polovina dětí se nedožila dospělosti. Až díky novým medicínským poznatkům či třeba očkováním se v 19. století výrazně snížila kojenecká úmrtnost. Dříve měli rodiče hodně dětí, i protože počítali s tím, že část z nich se dospělosti nedožije.

Od kdy se považovalo dítě za samostatné a získalo nějakou zodpovědnost?

Děti v minulosti zdaleka neměly dnešní bezstarostné dětství, kdy by si jen hrály a byly obletovány rodiči. Jakmile byly jen trochu soběstačné, začaly být zapojovány do chodu domácnosti. Pomáhaly s méně náročnými pracemi, pásly husy či jiný dobytek a jak rostly, tak jim bylo přidáváno i práce. Vzhledem k tomu že rodiny byly početné a matka od rodiny měla svojí práce nad hlavu, měly starší sourozenci na starost mladší. Proto některé děti braly jako vysvobození povinou školní docházku, kdy ve škole unikly každodenním povinnostem doma.

Jak jsou Valaši v historických pramenech popisováni, co se týká jejich povahových rysů nebo vlastností – byli v něčem jiní?

Zprávy o lidech v regionu často uvádějí, že lidé jsou zde zarputilí až tvrdohlaví, zároveň ale přátelští. Sice chudí, ale ochotní pomoci druhým a podělit se i o to málo co vlastní. Ta zarputilost nejspíše vyplynula z života na horách, kdy zdejší příroda nedala lidem nic zadarmo o oni si svou obživu museli vydobývat s velkou námahou. V souvislosti s tím je zmiňována i fyzická zdatnost a otužilost Valachů. Lidé zde byli zároveň dost konzervativní a s nedůvěrou hleděli na novoty. V 19. století tak například dalo hodně úsilí místní inteligenci (lékaři, učitelé, úředníci) přesvědčit zdejší populaci o prospěšnosti modernizace zemědělství (jako hnojení, používání moderních pluhů, pěstování pícnin), důležitosti vzdělání, či hygienických nařízení. V 19. století je mezi místní populací zmiňována rozšířenost jednoho nešvaru a to alkoholismu. Tento problém se týkal mužů, žen i dětí. Místním poskytoval levný alkohol únik z tvrdého všedního života, což často vedlo i k zadlužení rodin a ztrátě majetku.

Je známo, že obzvlášť tady na Valašsku má stále svůj velký význam víra, tedy kostel. Jinde je spíše na ústupu. Čím to, že zrovna tady jsou lidé s vírou historicky tak provázaní?

To je zajímavá otázka a zároveň složitá. Víra v nadpřirozeno měla mezi obyvateli vždy silnou pozici, a to ať ve formě návštěv kostela nebo pověrčivosti lidí. Právě obracení se na Boha lidem poskytovalo útěchu při zmiňovaném těžkém životu.  Během národního obrození se česká společnost ve městech začala vymezovat vůči katolicismu, který si spojovali s Habsburky, zatímco tady na konzervativním venkově lidé víru neopouštěli. Důležitá byla také pozice evangelíků, kteří svoji víru potajmu praktikovali i přes zákaz od rekatolizace za 30. leté války až po vydání tolerančního patentu 1781, který povoloval i evangelické náboženství. Mezi evangelíky se tak udržela silná sounáležitost s jejich náboženstvím. Dnes je velké zastoupení věřících v regionu nejspíš dáno tím, že obyvatele jsou zde konzervativnější oproti větším městům a více lpí na tradicích a zásadách vštěpovaných rodiči.

Máte pocit, že způsob života našich předků se do nás nějak propisuje i dnes?

Tak třeba zmíněná náklonost lidí k alkoholu se v místní populaci nadále silně vyskytuje. Ale co si budeme říkat, není to zrovna věc, kterou bychom se měli pyšnit. Z pozitivnějších vlastností si myslím, že i dnes jsou zde někteří lidé pracovití, houževnatí a šikovní, co si poradí za každé situace. Zároveň zde žijí lidé přátelští, ochotní si pomáhat a co srdečně přivítají i přespolní, pokud teda nejsou z Prahy (úsměv).

Kdybyste mohl jeden den strávit v minulosti. Do jakého období byste se přenesl a proč?

Asi do časů Valašských povstání v I. polovině 17. století. To z důvodu, že z tohoto období nemáme mnoho informací o životě obyčejných lidí. Navíc v kraji tehdy žili výrazné osobnosti jako Albrecht z Valdštejna, či Jan Adam z Víckova. Byl to pro region těžký čas. Kvůli probíhající rekatolizaci se místní populace odhodlala bránit své svobody a víru se zbraní v ruce a celé Valašsko tvrdě postihovaly odvetné nájezdy císařských vojsk. Zajímalo by mě to z hlediska profesního. Do jaké míry má představa o důvodech a průběhu povstání, co jsme si vytvořili na základě historických pramenů, reálný základ. Nebo zda jsme jako historici úplně mimo.

Mohl byste nám prosím ve zkratce vysvětlit, o co při Valašském povstání šlo (alespoň co víme)? Je to téma, které se ve škole moc neučí.

Jedná se o období za třicetileté války, kdy po porážce českých stavů na Bíle Hoře roku 1620 zůstali obyvatelé panství na východě Moravy v opozici vůči katolickým pánům a s kolísající intenzitou vedli boje proti císařskému vojsku až do roku 1644. Povstání proti císaři a jeho snahám o rekatolizaci a omezování práv podaných ze strany katolické vrchnosti bylo, co do rozsahu i trvání, největším na našem území během třicetileté války. Jádrem povstaleckých oblastí bylo Vsetínsko, Meziříčsko a Lukovsko, na počátku se k povstalcům připojili i poddaní z Brumova.

První fáze povstání začala roku 1620 a trvala do roku 1622, Valaši spolupracovali s vojskem sedmihradského šlechtice Gábora Bethlena. Ale poté co ten uzavřel s habsburským císařem mír se povstalci ocitli osamoceni a jejich odboj se utlumil. Další vlna povstání proběhla poté, co na Moravu roku 1626 dorazilo dánské vojsko generála Mansfelda bojující proti císaři. Valaši Dány po jejich příchodu začali podporovat. Ale po odchodu dánského vojska roku 1627 byli rebelové opět zpacifikováni. Poslední fáze povstání nastala s příchodem švédského vojska generála Torstensona na Moravu roku 1642, kdy Valaši opět začali podporovat spřátelenou evangelickou armádu. Ale většina Švédského vojska musela na podzim roku 1643 Moravu opustit a povstalci tím přišli o ochranu. V lednu roku 1644 vpadlo na Vsetínsko císařské vojsko pod velením generála Buchenheima. Poslední boj povstalců se odehrál u Vsetína 26. ledna 1644 a Valaši v něm byli poraženi. Definitivní tečka za povstáními byla poprava vůdců rebelů z celého Valašska, která se uskutečnila vzápětí po bitvě.

Jako historik nejlépe vidíte, jak rychle se mění způsob našeho života. Myslíte si, že kráčíme správným směrem?

Co je to správný směr? Pro každého může tento termín představovat něco jiného. Na dnešní době je pro mě skvělé právě to, že každý máme možnost volby a rozhodujeme sami za sebe. Nemluvě o tom, že dnes se materiálně máme tak jako nikdy v minulosti. Naše životní úroveň byla pro obyčejné lidi před sto lety něco nepředstavitelného. Bohužel spousta lidí si to neuvědomuje ani si toho neváží. Každopádně žijeme také v čase, kdy dochází k určité transformaci starých pořádků. Dosavadní fungování státu, hospodářství, celé společnosti i přírody se mění vlivem vícero faktorů. Svět se mění a my se tomu budeme muset přizpůsobit, jakým směrem se vydáme záleží na každém z nás. Nejsem ani optimista, ani pesimista, spíš to beru realisticky. V minulosti se lidé potýkali s daleko většími problémy, než je s nadsázkou zdražování másla. Když lidé chtěli, tak je dokázali překonat a fungovat dále.

-dř-