Nový film přibližuje život valašského vynálezce Josefa Sousedíka

Dokument o vynálezci, podnikateli a podporovateli protinacistického odboje na Valašsku Josefu Sousedíkovi s názvem Génius Valašska bude mít premiéru ve středu 2. listopadu v 18 hodin v aule Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně.

Jedná se o druhý dokument zabývající se životem a prací významného vsetínského rodáka Josefa Sousedíka z dílny režiséra Martina Pátka. Film Génius Valašska je, stejně jako předchozí projekt Osudová strela, takzvaným dokudramatem (dokumentem s hranými scénami). „Akcentuje osobní i pracovní osudy hlavní postavy, věnuje se Sousedíkově podpoře partyzánského hnutí na Valašsku, která se mu stala osudnou, protože zemřel při výslechu v úřadovně vsetínského gestapa v roce 1944,“ popsal režisér Martin Pátek.

Filmový štáb natáčel během podzimu loňského roku, většinu scén pořídil ve Vsetíně. Záběry vznikaly mimo jiné ve společnosti TES Vsetín, s.r.o., která navazuje na tradici podnikatelských aktivit legendárního vsetínského továrníka. Autentické scény z výslechu Sousedíka na gestapu vznikly v budově bývalého okresního úřadu na vsetínském Horním náměstí, která k těmto účelům během druhé světové války sloužila. „Zajímavostí je, že role Josefa Sousedíka se v hraných částech dokumentu chopil jeho vnuk Tomáš. Jejich podoba je neuvěřitelná a dodává filmu další rozměr,“ doplnil producent filmu Aleš Hudský.

Foto z nového filmu

„Josef Sousedík byl významnou osobností nejen Vsetína, ale celé republiky. Jeho osudy jsou pozoruhodné a filmové zpracování si zaslouží. Proto jsme rádi, že filmaři vyrazili po jeho stopách na Vsetín. Rádi jsme s filmovým štábem spolupracovali a na výsledek se moc těším,“ uvedl místostarosta Vsetína Pavel Bartoň.

Oba dokumenty se letos objeví v programu České televize. „Ve spolupráci s partnery hodláme uskutečnit veřejné slavnostní předpremiéry v kinech na Vsetíně, ve Zlíně, v Kopřivnici, v Praze v Národním technickém muzeu, a také v technických muzeích v Berlíně a Mnichově,“ dodal Aleš Hudský.

Genius Valašska

Dokudrama  o významném vynálezci a podnikateli první poloviny XX.století , vsetínském rodákovi a starostovi Josefu Sousedíkovi, které obsahuje hrané rekonstrukce důležitých scén z jeho života a ze zákulisí, kde se rozhodovalo o něm a o jeho památce, by dobře mohlo začít fiktivní scénou, jak se komunisté ve Vsetíně dohadují, že se musí eliminovat památka na jeho hrdinnou smrt v době protektorátu.

Scéna prologu filmu končí vzpomínkou jeho syna Tomáše Sousedíka:  „Po únoru 1948 kdosi nejmenovaný postavil před teprve nedávno odhalenou pamětní desku Josefa Sousedíka na chodbě městského úřadu skříň a později byla deska odstraněna úplně. Nikdy se nenašla, v roce 1968 tam nakrátko instalovali novou, než ji za počínající normalizace opět odstranili, a po roce 1989 odhalovali Sousedíkovu desku vsetínští zastupitelé potřetí.“

Přiblížit život a dílo Josefa Sousedíka  je o to důležitější, poněvadž mladým lidem přináší příklad, že i z chudých poměrů se člověk může vypracovat do vyšší společenské třídy nejen z hlediska majetku, ale i z hlediska významu a přínosu pro společnost. Narodil ve velmi chudé rodině jako jeden ze sedmi sourozenců. Matka pečovala o sourozence, otec byl stolařem v nábytkářské firmě Thonet Vsetín, kde také začal svá učňovská léta.  Vedle práce se věnoval svému oblíbenému studiu fyziky, strojnictví a elektrotechniky. Z odměn za práci si kupoval přístroje ke svým experimentům, na které si svítil vlastnoručně vyrobenou elektrickou lampou. Improvizoval první elektrické osvětlení rodného domku, rozebral a opětovně složil elektroměr, aby poznal jeho funkci a realizoval řadu nápadů. V kronice jeho pozdější továrny je uvedeno,  že materiál k různým pokusům a sestrojování nejrůznějších elektrických přístrojů získával na smetišti Vsetína. Učňovská léta dokončil v elektrotechnické továrně bratří Bubelů, kde se vyučil strojním zámečníkem a elektromontérem.  V roce 1912 nastoupil do firmy Bartelmus-Donát v Brně, kde se vypracoval během dvou let do pozice vedoucího. V srpnu 1914 narukoval do rakouské armády a po skončení války se přihlásil jako dobrovolník do osvobozovacích bojů na Slovensku proti Maďarům, kteří si na něj činili nárok.

Do Vsetína se vrátil v roce 1919. Nejprve opravoval elektromotory, vařiče, žehličky a další elektroniku, později začal vyrábět elektromotory a další přístroje na základně vlastních patentů. Závod se úspěšně rozrůstal a jednu chvíli zaměstnával dokonce 340 zaměstnanců, úzce spolupracoval s Tomášem Baťou, kterému dodával od poloviny dvacátých let téměř všechny elektromotory pro jeho podniky. Ten mu nabídl vytvoření společného podniku, což Josef Sousedík odmítl. V roce 1934 jej však také postihla krize a v konkurzu jeho firmu koupila společnost Ringhoffer-Tatra a podnik se přejmenoval na „Josef Sousedík, akciová společnost, Vsetín, Morava“. Sousedík zůstal ve firmě na postu ředitele a celý podnik se zaměřil na výrobu trakčních elektrických strojů pro trolejbusy nebo pro vlak Slovenská strela.

Od poloviny dvacátých let začal být aktivní také na poli politickém. Pohoršen nepravostmi na radnici založil ve Vsetíně Občanskou stranu, která měla ve svém programu politickou nezávislost a hlavně práci ve prospěch občanů a celého města. Po volbách 16. října 1927 se stal starostou Vsetína. Na jeho podporu vznikla i báseň:

    „Teď právě za krátko volby budú, různé strany sliby mazat budú.
Nevolme vrabčíků, strnadlíčků, zvolme si upřímnou vlaštovičku.
Když chcem mít zástupce poctivého, musíme prohlídnout život jeho.
Nehleďme na ústa slibů plná, ale na vlastnosti, jaké kdo má.
Energii máme v sobě všecku, budem si držeti naši šestku.
Ať nám vzkvétá naše obec a republika, budeme volit Sousedíka.“

Během jeho starostování prošel Vsetín změnami. Byly postaveny dva nové mosty, nová škola, 250 nových bytů a administrativní budovy. Plat starosty dával na charitu.  Prosperující Vsetín navštívil prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

Politická situace a ohrožení Československa nacistickým Německem ovlivňovalo voličskou náladu a tak v roce 1938 jej ve starostování vystřídali komunisté. Film se věnuje zevrubněji době v tehdejším Československu a s tím související  situace ve Vsetíně. Hrané rekonstrukce nejsou koncipovány realisticky s dialogy, ale budou doplňovat dobové archivní záběry stylizovanou, expresivní kamerou, upřednostňující detaily a pasáže archivních záběrů nesou informaci v komentáři.

Po vzniku Protektorátu se ihned začaly tvořit odbojové organizace. Již 15. března 1939, v den okupace, se sešel Josef Sousedík s Vladimírem Drápalou, ředitelem Dolní školy, a začali plánovat odbojovou činnost. Drápala založil pobočku celostátně působící odbojové skupiny Obrana národa, která byla tvořena převážně spolehlivými důstojníky, poddůstojníky a vojíny prvorepublikové armády. Josef Sousedík odbojáře podporoval především finančně a materiálně.

Na konci roku 1939 byl poprvé zatčen, ale zakrátko pro nedostatek důkazů propuštěn. 10. července 1940 byl zatčen podruhé, propuštěn byl až 21. října díky intervenci barona Ringhoffera. Ani toto zatčení ho od další odbojové činnosti neodradilo a dále získával informace o stavu německých vojsk, skladech munice, potravin, pohonných hmot, pohybu a činnosti gestapa, atd. Tyto informace pak předával vysílačkou do Londýna. Po vypátrání jednoho velkého skladiště zbraní a střeliva se Josef Sousedík převlékl za generála SS a šel na inspekci. Jeho drzost byla tak velká, že si dokonce nechal skladované zbraně německými vojáky předvést. Úspěšnost akce dokládá fakt, že Němci po příchodu pravého generála SS nikdy nepřišli na to, kdo vlastně provedl onu falešnou kontrolu.

V září 1944 Sousedíkova organizace dosáhla největšího rozmachu. Bylo v ní zapojeno přes 2000 lidí a řídilo ji 60 odbojářů. V druhé polovině prosince Gestapo začalo s velkým zatýkáním odbojářů a 15. prosince byl zatčen také Josef Sousedík. Ještě týž večer byl za nejasných okolností během výslechu brněnským gestapákem SS-Obersarführerem Franzem Kernerem, původně brněnským zahradníkem, používajícím jména František Kopřiva zastřelen. Zřejmě, když se s ním v místnosti ocitl sám na sadistického vyšetřovatele zaútočil kopnutím do břicha a v želízkách se snažit dostat k otevřenému oknu. Sám padl u parapetu, podle lékaře vystavujícího úmrtní list s mnoha průstřely i přímo do jater. Ještě čtyři hodiny po ohledání leželo tělo v kanceláři v šedém balicím papíru, omotané motouzem jako poštovní balík. Zpopelnění se konalo 2. ledna 1945 v Ostravě, 12. dubna prý gestapo převezlo urnu do Brna. Podle svědectví tehdy sedmileté židovské dívky vězněné v Terezíně byly tamní děti donuceny k vysypání stovek zpopelněných ostatků do Ohře. Popel Josefa Sousedíka mohl ovšem skončit také v hromadném hrobě, narychlo vykopaném gestapáky před útěkem z Brna. Až po letech byl na Valašském Slavíně v Rožnově pod Radhoštěm nedávno usazen jeho památník na symbolickém hrobě.

Okolnosti jeho zatčení, role udavačů Františka Bednáře a Františka Šmída jsou ve filmu vizualizovány. Zvláštní scénou je rekonstrukce vypálení mlýna rodiny Juříčkových v obci Leskovec, 3. dubna 1945, kde měli svůj tajný úkryt a ošetřovnu partyzáni ze skupiny sovětského velitele Dajana Murzina. Na místě byla zastřelena celá rodina mlynáře Juříčka, pod podlahou v úkrytu shořela veškerá dokumentace k plánovaným Sousedíkovým patentům pro poválečnou dobu. Mnoho jeho vynálezů se tak už nikdy nepodařilo zrealizovat.

První přihlášku na patentní úřad přinesl roku 1920, poslední pak roku 1940. Během války své patenty nepřihlašoval, aby nemohly být zneužity nacisty, a chtěl je přihlásit až po válce. Za celý svůj život podal 129 patentových přihlášek a 45 z nich (často i v zahraničí) bylo uznáno. Za zmínku stojí elektromobil s hybridním pohonem zkonstruovaný na podvozku Tatry 57 v roce 1927 a patentovaný ve 23 zemích světa. Koncem roku 1931 dokonce plánoval s tímto vozem uskutečnit propagační cestu Vsetín – Praha – Anglie, kterou chtěl dokázat spolehlivost vozu. Ten měl být cenově dostupný i širším vrstvám obyvatel v Československu.

V roce 1933 si nechal patentovat návrh letadla s kolmým vzletem. Bylo to v době, kdy ještě nebyl k dispozici proudový motor. Unikátní je jeho konstrukce pohonu Slovenské strely, na které začal pracovat v roce 1934. Její současná rekonstrukce a slavnostní jízda bude součástí také tohoto dokumentu. Po válce stát o Sousedíkovy patenty přišel. Propadly, protože stát nezaplatil patřičné poplatky. Republika díky tomu ztratila značnou část peněz a hlavně práva na tyto vynálezy, které naopak ihned využily jiné státy.

Po komunistickém převratu 1948 jeho rodina naplno pocítila perzekuci. Přišla o potravinové lístky a tak už od roku 1948 se původně okrasná zahrada u vily Sousedíkových proměnila v záhony brambor a všech možných druhů zeleniny, chovali tu slepice a krůty. V roce 1954 se vsetínským komunistům konečně „podařilo“ zkonfiskovat skrze právnickou kličku Sousedíkovu vilu a rodina se musela přestěhovat do malého nájemního bytu. Před Sousedíkovými potomky se otevírala perspektiva doživotně diskriminovaných lidí. Nejstarší dcera Zdenka stihla naštěstí ještě před únorem 1948 odmaturovat na vsetínském reálném gymnáziu, které rovněž postavil její otec a v roce 1947 začala studovat techniku v Brně. O devět let mladší sestra Danuše na tom byla znatelně hůř, po vychození základní školy musela jít jako kreslička pracovat do bývalé otcovy továrny. Syn Tomáš se po maturitě v roce 1960 pokusil udělat přijímací zkoušky na fakultě veterinárního lékařství v Brně, kádrový profil ovšem rozhodl a přijat nebyl. Nakonec ho zachránil sport. Byl nadaným fotbalistou vsetínského klubu, a když si ho po dvou letech všimla pražská Sparta, nabídla mu možnost studovat na pražské Vysoké škole ekonomické s podmínkou, že po dokončení školy bude pět let pracovat v některém z podniků ČKD. Nikdo ze sourozenců v rodném Vsetíně již nežije.

Epilog: Po roce 1989 se k uctění jeho památky udělalo mnohé. Především ve Vsetíně. Celorepublikově zůstává jeho jméno málo známé, nebo neznámé.

-tz-