Marta Koňaříková je nemocniční kaplankou už deset let

Deset let nabízí Vsetínská nemocnice službu nemocničních kaplanů. Určena je všem pacientům, kteří o ni projeví zájem – ať jsou věřící či bez vyznání. Spočívá v individuálním přístupu, zahrnuje především naslouchání, rozhovory, četbu Bible, doprovázení. Nemocniční kaplan s pacientem hovoří o jeho problémech, obtížích, sdílí obavy a úzkosti. Ve Vsetínské nemocnici působí dva nemocniční kaplani: na cestu ke kaplanství i na desetileté zkušenosti jsme se zeptali Bc. Marty Koňaříkové, která se začlenila i do činnosti paliativního týmu.

Co má nemocniční kaplan za úkol?

Nemocniční kaplan je otevřený všem, kteří projeví zájem o rozhovor, povzbuzení. Důležitou rolí kaplana, alespoň já to tak vnímám, je naslouchání a doprovázení.  Přicházíme k lidem a snažíme se jim naslouchat. Být tady pro ně, být empatičtí. Někdy ani není zapotřebí mnoha slov, ale vědomí, že s nimi situaci sdílíte, podáte jim ruku, která je v tu chvíli podrží. Jste s nimi. Obrátit se na nás mohou nejen pacienti, ale i příbuzní nebo zaměstnanci.

Je to u věřících pacientů jednodušší?

Věřící si o naši službu většinou řeknou sami, tam je to jednodušší.  Domluvíme se, jestli mají zájem o zprostředkování návštěvy kněze, který udělí svátosti (zpravidla pomazání nemocných a svátost smíření), my můžeme nabídnout podání eucharistie (sv. přijímání), čtení z Bible, modlitbu, doprovázení. U většiny je ale na prvním místě rozhovor. Potřebují ze sebe dostat to těžké, co v životě prožili, svěřují se s různými tématy. Často se stává, že si také pacienti ze sousedních lůžek chtějí popovídat. Ptají se, jestli bych nepřišla také za nimi. Samozřejmě, říkávám, jsem tady pro vás. Každý člověk je více či méně věřící, i když to nedefinuje, nepřiklání se ke konkrétní církvi, ale v nemoci, těžké životní situaci si všichni klademe otázky po smyslu života. A potřebujeme své obavy sdílet.

Jak se člověk stane nemocničním kaplanem?

Absolvovala jsem vzdělávací program pro nemocniční kaplany, který zahrnoval teologii i znalosti z medicínských oborů, zaměřen byl hlavně na paliativní péči, psychologii a komunikaci. V nemocnici jsem už řadu let, ale počátky mého směřování spadají až do roku 2002, kdy moje maminka onemocněla rakovinou slinivky. Starala jsem se o ni půl roku, teprve až poslední dva dny byla v nemocnici. Byla jsem vděčná, že jsem u ní mohla být, že jsme to zvládly.  Odstartovalo to můj zájem o celou problematiku. Tehdy jsem pracovala v jiné profesi, učila jsem ve škole angličtinu. Ve volných chvílích jsem absolvovala roční kurz pro pastorační pracovníky, kde byly přednášky z teologie, biblistiky, liturgie. A tím to vše začalo.

Nemocnici jste nejdříve poznala jako dobrovolník…

O pár let později byla moje teta hospitalizovaná na tehdejší LDN (dnes oddělení následné péče ONP).  Začala jsem za ní pravidelně chodit a později i za dalšími pacienty, povídala si s nimi, povzbuzovala je. Začala jsem vnímat, že mě to naplňuje. Stala jsem se dobrovolníkem a působila také jako pastorační asistentka, docházela i do domovů pro seniory. Když se před deseti lety začalo hovořit o zavedení nemocničních kaplanů, byla jsem oslovena a přijala jsem. Vnímala jsem to jako svoje poslání.

Přicházíte nejčastěji za pacienty oddělení následné péče. Volají i z dalších pracovišť?

Ano, nejčastěji z interny a chirurgie. Za deset let je již služba zavedená, přirozená.

Už jste musela vyslechnout tisíce lidských příběhů…

S některými pacienty se člověk potká jen krátce, některé potkávání je ale dlouhodobé, přeroste v osobní vztah. Pamatuji si velmi dobře na jednu pacientku, která měla onkologické onemocnění, postupně přišla o obě nohy. Byla ale velmi statečná, optimistická, moc jsem ji obdivovala za její přístup, že se nepoddávala nemoci, snažila se pomáhat všem okolo, být užitečná i přes své zdravotní obtíže. Střídavě byla v nemocnici, střídavě doma. Potkala jsem se s ní znovu až v jejích posledních dnech, držela jsem ji za ruku, když odcházela. Bylo to velmi silné, nedá se zapomenout. Pořád ji mám v srdci, byť to je už pár let.

Nemocniční kaplanka Marta Koňaříková. Foto: Vsetínská nemocnice

V posledních dvou letech se formuje v naší nemocnici podpůrný paliativní tým, jehož jste součástí…

Jsem moc vděčná za paliativní tým, společná setkání jsou obohacující. Sdílíme zkušenosti a výborná je i spolupráce s MUDr. Ondřejem Kopeckým, primářem Kliniky paliativní medicíny ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, který je erudovaným odborníkem a velkou osobností v paliativním prostředí. Chtěla bych vyzvednout, že díky grantům Nadačního fondu Kliniky paliativní medicíny jsem mohla absolvovat školení, kurzy, konference k tomuto tématu. Ať již se jedná o Paliativní přístup v závěru života či Krizovou intervenci, ale i další oblasti. Je to velmi dobrá zkušenost, rozvoj dovedností, které člověk potřebuje. Je výborné, že se paliativní tým rozjíždí a funguje. Úkolem je lidem poskytnou podporu, a v tom si myslím, že má kromě lékaře, sester, psychologa či sociálního pracovníka svou opodstatněnou roli i nemocniční kaplan.

Co si přejete do dalších let pro nemocniční kaplany, paliativní tým i sebe osobně?

Především bych ráda poděkovala lékařům a sestrám za jejich vstřícnost a ochotu vůči návštěvám nemocničních kaplanů na odděleních. Dále bych si přála, aby bylo hodně zdravotníků vnímavých pro paliativu, aby všichni lidé měli otevřená srdce a uvědomovali si, že také oni mohou jednou tuto službu potřebovat. Pro sebe osobně bych si přála zdraví, ač to zní jako otřepaná fráze. Potýkám se s řadou obtíží a sama dobře vím, jak je zdraví důležité. Lidem i sobě bych přála pozitivní nastavení, víru, vědomí, že má život smysl, že v žádné situaci člověk nemusí propadat beznaději.

-tz-