Kateřina Krajčová ze Střelné: Les je pro mě hlas srdce
Kateřina Krajčová se jako jedna z mála žen v České republice věnuje práci v lese při přibližování dřeva traktorem. Dívka ze Střelné je absolventkou hranické lesnické školy, tato ryze mužská práce ji ohromně baví a je jejím velkým koníčkem. S Kateřinou přijel na Valašsko udělat rozhovor Lubomír Hajný, který pracuje pro časopis Myslivost. Se svolením redakce časopisu vám rozhovor přinášíme také tady.
Les je pro mě hlas srdce
Nemůžu začít jinak než otázkou, jak se mladá slečna dostane k práci s traktorem v lese?
Moji rodiče se věnují zemědělství a také práci v lese. Odmala jsem s nimi jezdila do lesa. Sledovala jsem, jak se v lese pracuje a moc se mi to líbilo. Pomáhala jsem s pálením klestu, sázením stromků. Mám ještě dva starší bratry, kteří také pracují v lese, a já jsem si jako malá říkala, že až vyrostu, budu lesní inženýrka a budu jim šéfovat. Možná od páté třídy jsem byla rozhodnutá, že půjdu na lesnickou školu.
Když jsem ji vystudovala, rozhodovala jsem se co dál. Mě moc bavila manuální práce a také jsem toužila jezdit traktorem a tahat dřevo z lesa. Tak jsem se rozhodla, že půjdu pracovat. Nejprve jsem nastoupila přes léto na brigádu, abych si práci v lese opravdu vyzkoušela. Ale traktor zvítězil. A také musí někdo pracovat rukama, studovaných už je dost. (směje se).
To je zajímavé rozhodnutí…
Já tomu říkám, že to byl hlas srdce. A říkala jsem si, že pro holku by to nemuselo být až tak těžké. Ale když to nezkusíte, nevíte. S malým traktorem jsem doma jezdila už jako malá holka. Velký traktor jsem se naučila řídit také poměrně brzo. Byla jsem rozhodnutá, že to vyzkouším. Bratr nejprve říkal, že to pro holku není, že si mám najít v lese raději něco jiného, ale nakonec souhlasil, že si mě vyzkouší.
Začátky asi jednoduché nebyly.
Prvních čtrnáct dnů, než si tělo zvyklo, bylo krutých. A také mi trvalo, než jsem se naučila základní pravidla při tahání dřeva s traktorem. Bratr mi v začátcích radil, za což jsem moc ráda. Nechtěla jsem ho zklamat, tak jsem zatnula zuby a snažila se. A vydržela jsem. Pořád se ale učím. Já nechodím do práce, dělám, co mě baví.
Jak vypadá váš typický dne v práci?
Jezdím s traktorem značky Zetor Crystal a obvykle ráno kolem sedmé hodiny přijíždím do lesa ke skládce dřeva. Většinou už je pilař na místě a domlouváme se, co budeme dělat. Až potom jedu vytahovat klády. Musím si rozmyslet, jak nejlépe je z lesa dostanu, jak je sepnu a sestavím náklad. A pak se rozjedu a to je zážitek. Někdy se traktor naklání, jezdím po kopcích, to je pro mě ten zdravý adrenalin. Někdy jsem při náklonu traktoru křičela do půl hory, ale pilaři už si zvykli (směje se). Ale většinou dřevo odtáhnu, kde je potřeba. Nějaké vybité sklo v traktoru od zpříčené větve už jsem také měla, ale to k tomu patří. Člověk se z chyb učí. V lese jsem obvykle do třetí hodiny odpoledne.
Potkat slečnu v traktoru, jak tahá dřevo, není úplně obvyklé…
Ti co mě znají, už si zvykli a říkají, že nevidí rozdíl, jestli jim tahá dřevo chlap nebo holka, což je pro mě velká pochvala. Ale také jsem se setkala s předsudky, že holka v lese nemůže pracovat s traktorem. O to víc jsem se vždy snažila, abych nezklamala. Ač to může být pro někoho nepochopitelné, mě traktory moc baví, a to nejen v práci. Jezdím i na traktoriády a podobné akce zaměřené na lesní a zemědělskou techniku.
A co když se něco pokazí, poradíte si?
Na traktoru si opravím některé závady sama, a když je to něco většího, mám bratra, který mi pomůže. Sice si neopomene přidat poznámku, že v kanceláři by se mi to nestalo, ale vím, že to myslí v legraci. Je to takový můj servisní technik a rádce.
Dokážete si představit, že byste šla pracovat z lesa někam jinam, třeba do kanceláře?
To v žádném případě! Já jsem ráda venku a ráda manuálně pracuju. Chci být v přírodě, kterou mám moc ráda. Na práci se mi líbí, že člověk sice dělá v podstatě to samé, ale pokaždé někde jinde. A les se vám nikdy neokouká, tam se pořád něco děje. A když nejsem v práci, zase se nejraději pohybuju po přírodě.
Z lesnické školy máte myslivecké zkoušky, věnujete se aktivně myslivosti?
Hledám si k ní teprve cestu. Podala jsem si přihlášku do mysliveckého spolku, snad mě vezmou mezi sebe. V průběhu roku chodím s myslivci do lesa, účastním se mysliveckých akcí, baví mě zvěř pozorovat, ale ještě si musím sama rozhodnout, zda budu i zvěř lovit. U nás v rodině myslivcem nikdo nebyl.
Můžete porovnat, jaké vztahy mají myslivci s lesníky v místě, kde působíte?
Vím, že mnohde se vyskytují vzájemné problémy, ale u nás musím říct, že se obě strany respektují a spolupracují. Myslím si, že je důležitý kompromis. Každý má v lese své zájmy a bez vzájemné spolupráce to nikdy nepůjde.
Hodně se zmiňují škody, které zvěř způsobuje…
Když jsou stavy zvěře přiměřené a dělají se opatření proti škodám, tak se to dá zvládnout. Kůrovec u nás zatím také není tak rozšířen jako jinde, i když revírníci tvrdí, že bude řádit i u nás. Ale myslím si, že to zvládneme.
Hodně kůrovce rovná se hodně práce pro vás…
To sice ano, ale já mám ráda, když les žije. Práce je naštěstí dost i bez kůrovce a jsem za to ráda.
Děkuji za rozhovor
připravil Lubomír HAJNÝ
zdroj: časopis Myslivost www.myslivost.cz