Josef Valčík navštěvuje P. Františka Boráka na faře v Kloboukách

Stalo se na Valašsku… 2. dubna 1942

Valčíka vysadili poblíž Poděbrad a poté se dostal do Pardubic, kde pod falešnou identitou pracoval jako barman v hotelu (mj. mixoval nápoje). Do okupované vlasti odletěl vybaven falešnou legitimací na jméno Zdeněk Toušek. Byl však prozrazen a musel uprchnout. Odjel domů do rodné Smoliny na Valašsku, kde pobyl dva týdny(od 20.března do 4.dubna).

Nejprve bydlel v dřevěném domku u rodičů. V rodné chalupě se schovával v komůrce za kuchyní. Ale protože měl obavy z prozrazení, odchází do sousedního Mirošova. O Valčíkově pobytu na Valašsku věděl i valašskokloboucký kaplan František Borák. Právě u pátera Boráka hledal Valčík morální sílu před odjezdem do Prahy. Cituji (Kronika obce Smolina): „V době když se ukrýval v Mirošově navštívil tehdejšího kaplana ve Valašských Kloboukách na faře Františka Boráka, který byl známý svým vlasteneckým postojem, na jehož kázání chodili do kostela i ti, kteří jináč do kostela za celý rok nešli, který na křesťanském cvičení, jenž míval po obcích ve škole, veřejně nabádal lidi, aby to sabotovali, neplnili dodávky, ale také nehlásili a pomohli svým spolubydlícím v městě, kde byla přes válku u chudobných lidí bída s nouzí domovem. Toho kaplana, který také věděl o pobytu parašutisty Jos. Valčíka a byl do celé věci zasvěcen, prosil Josef Valčík parašutista o svatou zpověď a svaté přijímání, Valčík jako řádný křesťan plnil svoje povinnosti vzorně k vlasti a splnil je také k Bohu.“

Kaplan Borák k tomu později řekl: „Valčík byl tehdy v situaci, z níž neviděl východisko. Nechtěl vydat v nebezpečí svou rodinu, ale přihlásit se na četnické stanici odmítl. Nezbývá mu prý nic jiného, než aby to sám se sebou skončil. Chtěl si vzít život. Řekl jsem mu, že by to byl projev osobní slabosti, ale také zrada věci, kterou byl pověřen. Sklopil oči, zastyděl se. Odcházel klidnější. Před odchodem jsem mu dal talisman obrázek svatého Václava od Mikoláše Alše.“

4. dubna 1942 odjíždí Valčík z rodné Smoliny do Prahy, kde se za pomoci Marie Moravcové a Jana Zelenky napojil na odbojovou skupinu Antropoid (v níž byli Jan Kubiš a Josef Gabčík), s níž začal úzce spolupracovat na sabotážních akcích proti nacistickým okupantům.

Zemřel 18. 6. 1942 v boji s německými oddíly v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze.

O době po Valčíkově smrti kaplan František Borák uvedl: „Valčíkova rodina, hlavně Josefovi mladší sourozenci, hledali v těch dnech radu o pomoc u mne. Snažil jsem se jim dodat naděje a útěchy. Situace byla den ze dne hrozivější. Nedalo mi to a znovu jsem zašel do Smoliny. Právě jsem probíral s Valčíkovými celou situaci, když tu před domem zabrzdilo policejní auto. V poslední chvíli jsem stačil vyskočit z okna do dvorku. Tenkrát se gestapo omezilo pouze na několik otázek. Rodina zůstala ještě doma. Příštího dne byla neděle. Valčíkovi přišli do kostela, připravit se na smrt. Prosili mne, abych se postaral o jejich čtyři děti…“

P. František Borák v roce 1950 – zcela jistě nejen za tuto podporu Josefa Valčíka a jeho rodiny – dostal od komunistů „odměnu“ ve výši tří let internace.

Zveřejněno ve spolupráci s archivem Vojenského muzea Loučka