Fotbalisté z Janové vodili barana

Tentokrát nemůže první věta začínat slovy, že akce proběhla jako každoročně. Očekávání velké vody zrušilo desítky, možná stovky akcí po celé republice. To byl i případ vodění barana a těžko si dnes stýskat, že jak naschvál přestalo v Janové pršet v neděli v 9:00 hodin ráno. Tedy přesně v době, kdy měly začít hody.

Tak se vodění barana, stejně jako v Ústí u Vsetína, přesunulo o týden. Vytipovaná neděle jako by chtěla ze strany přírody vynahradit pořadatelům i občanům veškerá způsobená příkoří a provázela oslavy s nádherně modrou oblohou ozářenou zlatou hvězdou.

Asi největším a opakujícím se problémem pořadatelů je získat pro vodění barana alespoň tolik maškar, aby se dostali nad hranici ostudy. Sportovcům se to podařilo, i když to bylo tak, tak. Ale dokonalá živost a taktéž životnost chasy kvalitně nahrazovala počet. Perlou sportovců byla úplná novinka – maškary, tedy chasa chodící s muzikou obcí, byla složena z fotbalistů kopajících za TJ Tatran Janová. Připojila se i manželka jednoho z fotbalistů a později také dceruška druhého, která měla vlastně nenápadně hlídat tatínka, tím, že on musí hlídat ji. Ale dceři se tak líbilo, že je s tatínkem sranda, že by mu nakonec nalévala ještě sama. V průvodu maškar se do čela postavila představitelka hlavní role hororového filmu Sestra, krvelačná abatyše, v civilu předsedkyně TJ Tatran Janová. Dalším záporákem byl zloděj dušiček vodník. Poctivost za rámeček si nedal ani loupežník Lotrando nebo vězeň na útěku. Penízky do kasičky vybíral, jak příhodné, velebníček. Prostě po Janové se potulovala chasa za všechny prachy.

Vodění barana v Janové. Foto: Radomír Dolanský. Celá fotogalerie ZDE.

Protože fotbal v Janové funguje na principu evropských velkoklubů, tedy, že rodilých Janovjanů je v mužstvu minimum, vrhli se do vodění barana hoši a žena z různých částí Hornovsacka, popřípadě Hornolidečska. Naneštěstí z míst, kde podobné oslavy neexistují, proto brali varování svého janovského spoluhráče Iva Hrtáně, znalého věci, na lehkou váhu. Netrvalo dlouho a zjistili, že se jim podcenění kamarádových rad krutě vymstilo.

Pořadatelé i řada občanů měli obavy, že posunutí hodového vodění barana nebude spoustou domácností akceptováno, protože rodiny se setkávají na hody vždy třetí neděli v září, bez ohledu na počasí. A kdo by se asi další víkend znovu pekl s koláčky, buchtami, frgály nebo krémovými řezy, připravoval chlebíčky, řízečky a spoustu dalších pochoutek, které nabízí chase a muzikantům? Přes veškeré obavy však pořád zůstalo v Janové dost a dost věrných, kteří dveře otevřeli, přispěli do kasičky na muziku a organizaci, a královsky pohostili chasu i muzikanty.

Na hodech v Janové jako vždy nemohla chybět muzika Hověžanka. Chlapi z této kapely nemají plechy jen před ústy, ale vlastní i speciální ocel, podobnou té v pálenicích, kterou mají vyztužené trubky, jimiž spouští do šachty hřejivý valašský mok. Trénink je důležitý ve všech činnostech, a Hověžanka je v tomto ohledu poctivá. Proto bez problémů zvládne dvoje hody za víkend a v neděli večer v pohodě chlapi přejdou bílou čáru s prstem na nose. To jim určitě chasa mohla závidět.

Vodění barana v Janové. Foto: Radomír Dolanský. Celá fotogalerie ZDE

Hned od prvních chalup byly maškary v obležení pochoutek a štamprlek. Nedbaje varování, vyjadřovali slušnost tím, že neodmítali nabízené. Což mělo na druhou stranu pozitivní vliv na ztrátu ostýchavosti při vytančení paní domu nebo hospodáře. Ale jak se blížilo poledne, maškary s hrůzou v očích sledovaly ty nekončící podnosy mňámózních výtvorů janovských žen (ale i mužů žijících singl) a potoky modrého valašského zlata v čiré úpravě. Volali blízkým, zvěstovali, co neskutečného v Janové poznávají. Dokonce natáčeli šoty na sítě, kde diváci nevěřícně sledovali, jak se lidé v Janové báječně baví. Některým maškarám zase bylo v určitých chvílích na očích vidět, že navštívily alternativní vesmír, ale naštěstí se vždy vrátily.

Když před obědem chasa zjistila, že ji čeká ještě podobná nálož v Hořansku, uplákali jako po třífázovém tréninku. Ale vydrželi a veselili se společně s místními, kteří se rozhodli otevřít své dveře. S chlapama samozřejmě při zastávkách rozebírali fotbal, a tak se mnohdy stávalo, že fotbalistovi ročník narození 1995 hrajícímu za Janovou, vyprávěl zážitky fotbalista z Janové, jak v roce 1961 začal hrát za místní mužstvo. I to byly hody.

Hodové vodění barana, i přes týdenní zpoždění, bylo opravdu povedené, za což patří určitě poděkování občanům Janové, kteří se na udržení tradice spolupodíleli velkým dílem. Metál za výdrž a perfektní náladu zaslouží fotbalisté. Tak jen věřme jejich nadšení a plánům, že by napřesrok mohla jít obcí celá parta fotbalistů. No, přibližně 15 maškar, to už by byla opravdu krásná tradice. To by tedy byla podívaná!

text a foto: Radomír Dolanský