Dvanáctiletý Patrik z Brumova zdolal na kole za 17 dnů 1000 Mil

Rozhovor/ Obdivuhodný výkon mají za sebou dva cyklisté z Valašska. Brumovjané třiačtyřicetiletý programátor Pavel Chuchma se synem žákem 6. třídy ZŠ v Brumově-Bylnici Patrikem Chuchmou, totiž úspěšně zvládli extrémní cyklistický závod napříč Českem a Slovenskem 1000 Mil. Pavel Chuchma je samozřejmě na svého syna Patrika hrdý.

Vysvětlete prosím, jaká jsou kritéria tak náročného závodu?

Závod 1000 Mil je nutné absolvovat vlastní silou bez zabezpečení. Organizátoři zajistí přesnou trasu do GPS. Dále pak místo startu, místo cíle a tři kontrolní body mezi startem a cílem. Zbytek, jako například co jíme, co si kromě malé povinné výbavy vezeme, kde, nebo jestli vůbec spíme a jak dlouho tento závod pojedeme, je na každém účastníkovi. Trasu je však nutné striktně dodržovat. V cíli se totiž odevzdávají navigace se záznamem tratě a jakákoliv optimalizace je penalizovaná. Závod je možné jet na kole, jít pěšky, nebo na koloběžce. Všichni účastníci pravidla ctí.

Jak je to s podporou v závodu?

Jakákoliv podpora je zakázaná. To znamená, když se na kole něco pokazí, tak si to každý musí vyřešit sám. Nemůže si přivolat žádného kamaráda na opravu, nebo kamaráda s náhradním dílem. O pomoc však může požádat jiného účastníka závodu, nebo kohokoliv náhodného na trati. Případně navštívit běžný servis. Ale těch na trati moc není. Vzpomínám si například, že před několika lety se mi v Krkonoších vysypala ložiska ze zadního kola. Oprava v malém lokálním servisu byla neřešitelná. Nakonec majitel servisu vymontoval ze svého kola celé zadní kolo s tím, že mu ho mám po závodu poslat poštou nazpět.

O co se v takovém závodu bojuje?

Hlavní cenou pro vítěze je žluté tričko s nápisem ,,Winner“. Ti co závod dokončí celý, tak dostanou žlutá trička s nápisem ,,Finisher“. A ti, kteří ujedou polovinu závodu, dostanou bílá finišerská trička. Ti co vyjedou až do druhé poloviny tohoto závodu a nedokončí ji, tak nedostanou nic. Žádné jiné ceny už nejsou.

Kde závod startoval. Kde byl jeho cíl?

Startoval v nejzápadnějším městě v Česku v Hranicích v Čechách. Cíl byl v nejzápadnější obci na Slovensku v Nové Sedlici. Letošní jeho oficiální délka byla 1669 kilometrů. Celkové převýšení bylo zhruba 40 000 metrů.

Kudy vedla trať?

O autorovi trati se říká, že je to zlý člověk, který nemá rád asfalt a lidi (úsměv). Podle toho také trať vypadala. Kde to jenom trochu šlo, tak nevedla po obcích, nejelo se po normálních cestách. Vedla co nejvíc přírodou. Dříve jsme si dělali srandu, že při závodu nepotřebujeme navigaci, že stačí na každé křižovatce zvolit tu nejhorší variantu. Někdy se jede i v úsecích, kde není žádná cesta. Trať je hodně náročná, ale zároveň krásná.

Startuje se pořád na stejném místě?

Ne. V sudých letech, jako je letošní, se startovalo v Ašském výběžku a jelo se do nejvýchodnějšího místa na Slovensku. Trať kopírovala severní hranici Česka od Krušných hor až po Jeseníky. Dále se jelo přes Odry na Valašsko. Na Slovensku se pokračovalo přes Strážovské vrchy, Velkou Fatru, Nízké Tatry až do Vihorlat. V lichých letech se jezdí opačným směrem.

Na trati jsou určitě hodně náročné úseky?

Na Slovensku jsou tři brody. Museli jsme se přebrodit přes Váh, Odravu a Laborec. Přebrození závisí na počasí. Za sucha se tyto úseky dají překonat bez zdržení s kolem na rameni. Někdy se ale v brodu bojuje až po prsa s proudem vody a bagáž se přes vodu nosí i natřikrát. V případě největší nouze je však možné brody objet. Nutné je ale dosáhnout na GPS body na trati na obou březích řeky. V praxi to znamená zdržení 1 až 2 hodiny.

V minulosti jste se závodu zúčastnil i se svými syny Markem a Patrikem. Jak to vypadalo?

Zatím jsem se od roku 2011 zúčastnil většiny ročníků tohoto závodu. Moji synové se už dávno zajímali, co je to za závod. To se špatně vysvětluje dospělému, natož dítěti. Proto jsem je v roce 2015 vzal na malou ukázku. Tenkrát bylo Markovi 9 let a Patrikovi 7 let. Připojili jsme se k závodníkům na kontrolním bodě u Trenčína a pět dnů jsme jeli necelých 300 kilometrů do Jeseníků. O rok později jsem byl také přihlášený. Jenže jsme se ženou čekali čtvrtý přírůstek do rodiny. Nechtěl jsem doma nechat ženu na konci těhotenství se třemi kluky samotnou. Vynechat závod 1000 Mil ale také ne. Nezbylo mi tak nic jiného, než Markovi a Patrikovi navrhnout, ať jedou se mnou. Věřil jsem, že alespoň polovinu dáme. Na startu to organizátoři brali jako vtip. Zvlášť moje vysvětlení, že Marek a Patrik už jsou dohromady plnoletí a startovat už můžou. Markovi bylo 10 let a Patrikovi 8 let. Nakonec jsme za 12 dnů dokončili polovinu závodu a společný čas při něm jsme si užili. Dokonce jsme ani nebyli poslední. Kluci na to dodnes rádi vzpomínají a pořád hrdě nosí bílá finišerská trička.

Ze závodu 1000 mil. Foto: archiv Pavla Chuchmy a Patrika Chuchmy. Celá fotogalerie ZDE

Patrik toto po roce 2016 neměl dost?

V roce 2018 za mnou přišel s prosbou, že si chce zkusit projet i druhou polovinu závodu. Se svolením organizátorů a se ctěním pravidel se nám podařilo za 8 dnů mimo soutěž ujet druhých 800 kilometrů. A logicky další krok Patrika byl zkusit ujet celých 1000 Mil. Přemlouval mě dlouho. A tak jsem ho letos vzal sebou s tím, že poveze celou výbavu sám (úsměv).

Kde jste přespávali?

Kde se dalo. Většinou však venku. Kvůli váze jsme sebou nevezli ani karimatky. Jen základní bivakovací pytle, které jsme používali jako celty. Pokud nehrozil déšť, tak na přespání byl ideální smrkový les. Tam je měkko, sucho, nefouká tam a nepadá rosa. Další možností byly různé turistické přístřešky a seníky. Hlavně když pršelo. A deště letos bylo dost. Za Šluknovským Nordkapem jsme dokonce narazili na dům s otevřenými dveřmi s nápisem Mílaři – káva a čaj. Nakonec se tam Patrik 13 hodin prospal a dokonale si tam dobil energii. Nebo na Slovensku jsme v jedné malé vesnici hledali ve 22 hodin nocleh s deštěm v zádech. Místní obyvatelé nás zavedli do luxusního seníku. Ranní budík jsem zaklapnul, protože moc pršelo. Když nás o půl desáté probudil hlad, tak jsme vedle sebe našli termosku s horkým čajem, ovocem a pozváním na pořádnou snídani k lidem, co nás tam večer poslali.

V kterých úsecích jste byli nejblíže k domovu?

Trasa prochází i nad Brumovem. Je z ní dokonce vidět náš dům. Zrovna to byl pro Patrika absolutně nejnáročnější úsek. Večer před tím jsme byli nad Vizovicemi zmoklí a hodně unavení. Byli jsme 11 dnů na trase a ještě týden jízdy byl před námi. K tomu byl domov za kopcem. Navíc předpověď počasí na další tři dny slibovala zimu a déšť. Už jsme byli rozhodnutí, že končíme. Na Patrika jsem netlačil, jen po něm chtěl, aby to organizátorům napsal sám. V tom se objevil v loňském finišerském tričku Jarek ze Slušovic. Prý odhadl naši pozici a jel nám naproti. Doprovodil nás do Vizovic. Tam jsme si dali pořádnou večeři, poprvé zaplatili nocleh v teple a domluvili se, že vzdát můžeme zítra. Ráno Patrik prohlásil, že jedem dál a do konce závodu už nepřemýšlel o tom, že bychom to nedokončili.

Na jaký výsledek jste nakonec dosáhli?

Letos startovalo 155 cyklistů. Ovšem hlavně kvůli náročnosti způsobené počasí většina účastníků skončila v polovině, nebo nedojela ani tam. My jsme do cíle dojeli na 37. místě. Závod jsme dokončili za 17 dnů a 5 hodin. Pokud do cíle šťastně dojdou i dva poslední chodci, kteří jsou stále na trati, tak se počet letošních finisherů zastaví na čísle 46.

Jak jste se na závod připravovali?

Na přípravu moc vzorní nejsme. Mně obvykle stačí do léta najet zhruba těch 1000 mil a pak jsem schopný 1000mílový závod ujet pod 10 dnů. To znamená skončit ve výsledkové listině kolem 10. místa. Patrik je na tom cyklisticky ještě hůře. Ten měl letos najeto jen asi 800 km. Z toho zhruba 450 km byly naše 3 vyjížďky v rámci Vrchařské Koruny Valašska na konci dubna. Tu dokončil z žáků základních škol na druhém místě. Proto máme do příště ještě nad čím přemýšlet.

Patrik Chuchma. Foto: archiv Pavla Chuchmy a Patrika Chuchmy

Kterým sportům se Patrik věnuje?

Patrikův hlavní sport je hokej. Kolo má na dopravu do školy, na tréninky a hlavně na něm jezdí pro radost. Hraje hokej za Brumov. Podstatné pro něho je, že má minimálně čtyřikrát týdně pořádný hokejový trénink. Kondici má proto slušnou. Protože měli v Brumově suchou přípravu, tak dva měsíce před mílemi na kolo vlastně ani nesedl. To chodil z tréninků téměř po čtyřech. Na kolo jsem ho dostal jen na jednu hodinovou vyjížďku těsně před odjezdem, abychom otestovali bagáž.

S jakým záměrem jste do závodu šli?

Hlavní záměr byl společný čas strávený na kole si při závodu užít. Potom závod dokončit. A pokud by se nám dařilo, tak jsme chtěli ve výsledkové listině za sebou někoho nechat.

Jak se vám jelo?

Patrikův největší handicap byl daný a jasný předem. Nebylo to jeho mládí, ale jeho váha. Váží něco málo přes 40 kg. Kolo ovšem má jako každý jiný. I když jsme se snažili s váhou bagáže šetřit, tak potřeby na spaní, oblečení, jídlo a voda společně s kolem vážily skoro 20 kg. Kdyby mi někdo naložil kolo do necelé poloviny mé váhy, tak nevím (úsměv).

Jak se z pohledu vaší dvojice závod vyvíjel?

Původní optimistický plán byl dokončit ho za 14 dnů. To znamenalo ujet 120 km denně. První tři dny jsme zvládali přes 130 km. Jenže pak přišel déšť, zima, bláto a plán byl fuč. Nakonec se nám to ustálilo na průměru ujet za den 100 kilometrů. Nejdůležitější pro mě bylo, že jsme za celou dobu neměli mezi sebou jediný konflikt. Byly samozřejmě úseky, které nám vůbec ,,nechutnaly“. Byla zima, měli jsme hlad, občas nás něco bolelo. Ovšem řešili jsme to společně a nehledali vinu u druhého.

Kde byly na trati nejzajímavější místa?

Trať je krásná tím, že je rozmanitá. Krušné hory jsou pohodové. Šluknovem zase člověk skoro půl dne prochází vedle kola, nebo s kolem na rameni. S kolem se šplhá i do nejvyšších vrcholů Krkonoš. Na Slovensku se jeden celý den jede pod Nízkými Tatrami. Tam jsme občas potkali jen pasáka ovcí a narazili jsme i na stopy od medvědů. A na východě Slovenska jsme narazili i na oblasti, jako někde v chudé Africe a ne v Evropské unii. A když už se zdálo, že to bude snadné, tak trasér vybral úsek, kde by normální člověk nešel ani bez kola. Nejhezčí jsou však reakce lidí podél trati. Nejvíc se mnohdy snažili pomoct ti nejchudší.

Jak a čím jste doplňovali energii?

Pokud to šlo, tak jsme si dávali alespoň jedno teplé jídlo denně. Také jsme měli každou hodinu povinnou pauzu na “něco do huby“. Tolik čokolád, zmrzlin a jiných sladkostí ode mě Patrik nikdy nedostal. Jak jsem v běžném životě v jídle vybíravý, tak v tomto závodu jsem byl vděčný za poslední kousek jídla v jakékoli hospodě nebo Vietnamském obchůdku v pohraničí (úsměv).

Jak jste úspěšné absolvování závodu oslavili. Co jste dělali v následujícím týdnu po závodě?

Do cíle jsme dorazili o půl deváté večer. Tam nás už čekala moje drahá manželka Markéta s autem. Po dvou hodinách vítání, a jídlem dobíjení energie, dlouhém hovoru s ní a s pořadateli, jsem sedl za volant a vyrazili jsme na téměř šestihodinovou cestu domů. Při cestě domů jsme zastavili a hodinu se v autě prospali. Druhý den ráno jsme byli konečně doma. Patrik hned ráno jel do Zlína na dlouho dopředu plánované zátěžové vyšetření EKG. Já jsem bohužel hned ráno potřeboval jít do práce. Ovšem moc rád bych viděl jeho výraz, když ve zlínské ordinaci sedal na rotoped (úsměv). Patrik další dva dny jenom spal a jedl za tři dospělé lidi. Ale potom se docela rychle dostal do normálu.

Byla i nějaká oslava?

Oslava je plánována až na 18. až 20. září při afterparty v rekreačním středisku U starého rybníka ve Zbraslavicích. Tam se na celý víkend sejdou pořadatelé, závodníci a spousta fandů a mimo jiné se budou předávat ceny – finisherská trika.

Zúčastníte se tohoto závodu i v příštím roce?

Ne! To ale říkám každý rok po dojezdu do cíle. Protože to však letos bylo znatelně delší než kdykoli dřív, tak jsem to tentokrát doma slíbil. Ale za bude rok uvidíme (úsměv). Můj dosavadní nejlepší čas je kousek pod 10 dnů. Loni se mi povedlo být v polovině pod čtyři a půl dne. Pak ale tělo řeklo “stop, nebo bude zle“ a já poprvé závod nedokončil. Ještě jednou bych ale s Patrikem tento závod chtěl jet. Ideálně v tom roce, kdy na tom fyzicky budeme stejně. Což asi nebude za dlouho. No a ještě mám dva mladší kluky desetiletého Kryštofa a čtyřletého Radovana, kteří míle ještě nejeli (úsměv).

Lubomír Hotař