Komentář

V souvislosti s aktuálními krajskými volbami mě docela zaujal článek s názvem Buď zrušte kraje, nebo malé obce. Račte si vybrat.   Píše se v něm mimo jiné např.:   Dnes vám drtivá většina politiků z naprosto všech stran mimo záznam přizná, že za současné podoby a fungování jsou krajské samosprávy skoro k ničemu ... Ve skutečnosti toho moc nerozhodují – spíše jen jako pošťáci přeposílají peníze určené z centra dál. Proto jim kritici posměšně přezdívají „průtokové ohřívače peněz“ ... což takhle úplně zrušit kraje a místo nich naopak posílit roli obcí s rozšířenou působností? Ostatně mnoho analýz ukazuje, že právě tyto „malé okresy“ se stávají přirozenými centry.   Vcelku by se dalo možná i souhlasit, i když v řadě věcí se kraje naopak osvědčily. Jenže také se zde píše např. i toto:   Kraje už asi nezrušíme. A nějaké zásadní opravy systému asi nemůže čekat od politických stran, jimž se v regionech náramně líbí. Nejenže do celostátních pokladen čerpají státní příspěvky za mandáty krajských zastupitelů (750 tisíc korun ročně za jednoho). Hlavně v regionech upíchnou své straníky na lukrativní místa. Takové křeslo uvolněného předsedy zastupitelského výboru za nějakých sto tisíc měsíčně je vyloženě výhra v loterii.   Jinými slovy před řešením efektivnosti se bohužel dává často přednost politikaření. Na jedné straně člověk naráží na to, že stát bude mít opět další rok zhruba 250 miliard „sekeru“, není na důležité věci, „musí“ se zvedat daně atp. Na straně druhé si pak čte také články, jako např. Politici v dozorčích radách krajských nemocnic: Lukrativní trafiky s minimem práce. Kumulace funkcí při inkasování vysokých odměn v různých orgánech, do kterých někteří pak ani nedochází atp.   Hrnec s veřejnými financemi spíše připomíná děravý cedník, kterým teče všemi směry. Pod ním často stojí ti, co se umí nasát na tyto veřejné finance a není jim hloupé chtít pak po daňovém poplatníkovi, aby seshora do toho cedníku přiléval stále více. Nebylo by rozumnější zkusit ty díry nejprve zalepit?! A je jedno jestli jde o stát, kraj či obce – jde o veřejné finance obecně.   Člověk z toho může být znechucen. Tomu rozumím. A také tomu, že si pak někdo může třeba říct „nejdu volit, je to hrůza a stejně můj hlas nic nezmění“.   V krajských volbách nekandiduji. Neříkám ani koho je či není dobré volit či nevolit, to je na každém z nás. Jen bych rád upozornil, že když zůstanete doma, budou za Vás rozhodovat ti, kteří k volbám přišli. A pak právě těm, které tam v konečném důsledku zrovna nejvíce nechcete, stačí o to méně těch jejich skalních voličů, co jim to tam prostě hodí. Zatímco třeba zrovna Vy sedíte doma.   A že jeden hlas nic nezmění? Možná, ale také to tak být nemusí. Kupříkladu zrovna ve Val. Kloboukách minulé komunální volby v r. 2022 rozhodoval jeden jediný volební lístek mezi prvním a druhým místem! A rozdíl mezi prvním a čtvrtým místem byl pouhých 15 hlasovacích lístků. Zatímco 52 % voličů – přesně 2064, k volbám vůbec nepřišlo. Každý z nich mohl být přitom ten jeden, kdo rozhodl.   JUDr. Petr Hradil zastupitel města Valašské Klobouky  

Vážení voliči a kandidáti letošních komunálních voleb ve Valašských Kloboukách,   děkuji Vám za podporu kandidátky Soukromníci | Strana soukromníků České republiky v nedávno proběhlých komunálních volbách. Díky Vám jsme dosáhli vynikajícího volebního výsledku. Velice si vážím této podpory a slibuji, že Vaše očekávání nezklameme, jakkoliv nám v tom od samotného počátku bude zvoleným vedením bráněno. Za Vaše hlasy opravdu děkuji, jakož i všem kandidátům, kteří se o co nejlepší výsledek snažili na naší kandidátce.   Ve volbách jsme s Vaší podporou dosáhli mimořádného úspěchu. Přestože jsme získali poměrně hodně hlasů a výsledkem jsou čtyři mandáty, musím se přiznat, že jsem neskromně očekával tak o dva mandáty více. Takto vlastně nebylo v komunálních volbách ve Valašských Kloboukách na počet mandátů vítěze a mělo se tedy správně rozhodovat dle získaných hlasů. Ale o tom později.   Jsem rovněž velmi hrdý na naše kandidáty, kteří se rozhodli kandidovat za Stranu soukromníků České republiky, šli do volebního klání za naše myšlenky a dali všanc své jméno k zhodnocení spoluobčanům. Všichni jsme si tak vyzkoušeli, jak nelehké je být veřejnými osobnostmi, snažícími se přesvědčit občany, že právě náš volební program pomůže městu nejvíce. K tomu patří i značná vnitřní síla všech kandidátů, ať jsou z kterékoliv strany, hnutí či uskupení, přijímat rovněž kritiku, osočování a někdy i vulgarity, velmi často především od těch, kteří nic více než řeči v životě nevytvořili. Ať již tedy výsledek voleb ve Valašských Kloboukách úplně nekoresponduje s naším očekáváním, vězte, občané Valašských Klobouk, že se nevzdáme a nenecháme se odradit od svých snah škarohlídy, populisty a už vůbec ne kariéristy či dokonce zkorumpovanými politiky, pokud se v našem městě vyskytnou.   Chci Vás informovat o průběhu povolebních vyjednávání, jak je vidím já a moji spolustraníci. Protože, jak jsem již zmínil, z hlediska počtů mandátů nemělo město vítěze, začalo se hned po volbách jednat. Jednání ovládly při rovnosti mandátů rovněž také intriky a machinace, možná sliby dobrých a výnosných míst… Valašské Klobouky v tomto zdatně začaly kopírovat „velkou“ politiku posledních let, kdy se kašle na přání voličů, z kterých si mnohé strany vzápětí po volbách vytvoří opět na čtyři roky jen nepotřebné stádo. Chci říct jen jedno - politicky ani lidsky se nově vytvořené vedení města dobře nezachovalo. Přesto jim odpouštím, ale nezapomínám. Umím prohrávat, přesto se nikdy nevzdám. Nesnáším lež, ale vím, že pravda někdy bolí.   Z tohoto pohledu je pochopitelné, proč nás z ostatních kandidujících stran nikdo nekontaktoval, vyjma lídra z kandidátky z ODS. Protože už se intrikovalo a Soukromníci byli ti, kteří měli být odsunuti, aby staronovému vedení a vodičům loutek v pozadí nebylo vidět pod prsty. Jediný Michal Drga, a budiž mu díky za jeho solidní přístup, nás informoval, že bývalá starostka, jak asi všichni vědí, členka v současnosti značně profláknuté strany STAN, si za svoji kandidátku ihned, a zcela nepochopitelně, nárokovala post starosty pro Josefa Bělašku a zahájila jednání o novém vedení. Přitom, pokud je paré v počtu mandátů, měly by rozhodovat preferenční hlasy voličů. Tedy, měly by rozhodovat mezi slušnými politiky, kteří se snaží vyslyšet přání občanů. To zcela určitě ve Valašských Kloboukách nezafungovalo! Nicméně v nedokonalém zákoně o komunálních volbách, nejsou takové čachry nezákonné. Pokud by opravdu šlo o přání voličů Valašských Klobouk, měl by starosta vzejít z uskupení Valašské Klobouky – město pro život a dle počtu získaných preferenčních hlasů by se jím měl stát kandidát Luboš Tkadlec. Teprve druhou nejsilnější stranou z pohledu získaných hlasů byla Klobučané společně. Je tedy otázkou, jaké intriky nebo sliby a dohody stojí za skutečností, že si práva prvního přivlastnili ti druzí? No a třetí, dle počtu hlasů, byla právě naše strana Soukromníci, která, jak již víte, nebyla k jednáním přizvána vůbec. Jak to, že v radě města není Ludmila Šulcová, která měla u Klobučanů společně o 173 hlasů více než 4. v pořadí Eliška Olšáková? Je to, bohužel, opět špatný volební zákon a možná i osobní neprůraznost vítězů, které umožní bezohledným intrikánům s ostrými lokty vyškrábat se na posty po zádech úspěšnějších, jak nám ostatně STAN předvádí i na celostátní úrovni, kdy například Petr Gazdík s velkou pompou rezignoval z šéfa ministerstva školství, aby se tam po pár týdnech v tichosti vrátil jako poradce nového šéfa. Podobné nechutnosti se dějí nyní i ve Valašských Kloboukách.   Eliška Olšáková si nejdříve zajistila podporu u lidovců. Což nebyl problém, protože tato strana v celé své dlouhé historii šla do koalice jako přívěšek s kýmkoliv (pamatujeme osudnou snahu Miroslava Kalouska, kdy navrhoval spolupráci s KSČM), aby si pak nárokovala u velkého koaličního partnera víc a více prebend za své hlasy. Možná i tentokrát převážily osobní ambice, kdy byl post v radě VaK příslíben i nadále jednomu z lidovců, samozřejmě za velmi slušné penízky plynoucí z tohoto místa. Jak bylo již řečeno, je s podivem, že vítězné straně stačí post místostarosty (Jaroslav Baloušek) a paradoxně vše kočírovala z pozadí ta, která na rozhodování vůbec neměla právo a občané jí to svými hlasy daly zřetelně najevo – Eliška Olšáková. Ale pokud má kolem neprůrazné spoluhráče a největšího kritika raději ani nepozve k jednání, proč toho nevyužít. Tak se nám pomalu s Elišky Olšákové stává úspěšná sběratelka funkcí. Uvidíme, jak bude vše stíhat pro dobro občanů obce i státu zároveň?   A novopečený starosta Valašských Klobouk Josef Bělaška, se dopustil lži hned ve svém úvodním projevu: „Při povolebním vyjednávání jsme usilovali o nastavení takové formy koaliční spolupráce, která bude reflektovat volební výsledky…“ Opravdu, starosto Bělaško, reflektuje koalice přání voličů a volební výsledky? To by přece v počtech nepotvrdilo ani dítě I. stupně základní školy!   Přesto jsem se pokusil pozvat zvolené kandidáty z politických stran. Ze strany PRO účast potvrdil Jaroslav Kubík a Roman Petrůj, další dva Petr Hradil a Dalibor Maniš neměli zájem. Za ODS Michal Drga a za naši kandidátku všichni zvolení Sába, Macek, Liška, Bistrý. Také jsem pozval lidovce. Ti však odmítli účast, prý nám nemají co nabídnout. Nebo jsme jim neměli co nabídnout my? Lidovci brali vyšší nabídku a strany PRO i ODS bojovaly za sebe získat místo v radě, což se jim podařilo. Samozřejmě, že mě výsledek netěší a přestože byla řada voličů podvedena, zákon o komunálních volbách takové čachry a intriky umožňuje, jak jste mohli vidět v mnohem větších městech v republice, nemluvě o Praze, kde dohoda stále neexistuje (v době uzávěrky tohoto článku – pozn. aut.). Počkáme si, co dokáže novopečený starosta Bělaška, vypečená Olšáková a nováček ve funkci místostarosty Baloušek.   Taktéž se ukázalo, že nestačí volební kampaň realizovat pouze virtuálně na sociálních sítích bez přímého kontaktu s obyvateli Valašských Klobouk a obcí. Naše strana nebyla vůbec daleko od podstatnějšího úspěchu a právě podcenění setkávání s občany pro nás mohlo být osudným. Volby jednoznačně ukázaly, že rozhoduje především veřejné mínění a občané dávají svůj hlas spíše osobnostem, které dobře znají, než volebnímu programu, což opět souvisí s osobní prezentací před občany. Celkově je škoda, že jsme nedokázali dostat k volbám větší počet občanů.   Na ustavující schůzi dne 24. 10. 2022 jsem byl k mému údivu navržen na funkci předsedy finančního výboru a posléze také zvolen. Je to samozřejmě spíše taková útěcha pro tzv. opozici, kde nic moc ovlivnit nemůžete, když si jako předseda finančního výboru nemůžete sám navrhnout členy výboru. Ty navrhuje rada města, takže již tímto krokem vzniká možnost korupčního prostředí. Je to podobné nepřímé ovlivňování jako v místním zpravodaji, kdy redakční rada není povinná obhajovat zamítnutí kritických článků, takže za peníze občanů Valašských Klobouk si radnice pěstuje umělého chváliče vlastní práce. Navíc veškerá činnost je řízená zastupitelstvem, které rozhoduje o všem. Přesto se této zodpovědné funkce zhostím se vší odpovědností tak, aby naše práce byla přínosem pro město Valašské Klobouky.   Pokud byste měli jakékoliv nápady, návrhy, připomínky a potřeby projednat cokoliv na zastupitelstvu, určitě se na mě můžete obrátit. Budu Vám rád k dispozici. Rovněž Vám do dalších dnů, měsíců a let přeji zdraví a pevného ducha, kterého budeme mít všichni zapotřebí, jak z pohledu republiky, tak našeho města. Zároveň očekávám i nadále Vaši podporu a přízeň a těším se na další spolupráci s Vámi.   Přeji Vám i Vašim rodinám krásné a ničím nerušené svátky vánoční, do nového roku 2023 a dalších let hodně radosti a zdraví.   Vámi zvolený zastupitel města Valašské Klobouky   František Sába     [totalpoll id="146097"]

Mohu vás svými články vykolejit,  připravit o sny a to zcela bez náhrady. Netvrdím, že jsem chytřejší, než kdokoli z vás a nikoho nenutím to, co napíšu, číst.   Je to jenom chvilka. Pomalu celý národ šil roušky, nechal se očkovat, projevoval solidaritu se zdravotníky. Ocitli jsme se v éře gest a doba nyní vyžaduje žlutomodrou barvu kdekoli, sbírku jakoukoli, benefiční koncerty kohokoli, ale hlavně odmítnutí ruského čehokoli. Nákaza všeobjímající infekce primitivní nenávisti je skutečně doslova a do písmene nefalšovanou ukázkou davové psychózy. Tento opravdu nechutný, křečovitý a dryáčnický cirkus atakuje v každém z nás to nejtemnější a otevírá vlastní Pandořiny skříňky. Téměř všichni mají jasno, kde se nachází dobro a není třeba jakkoli pátrat, hledat fakta a souvislosti. Někteří toto sado-maso povýšili na level, vedle kterého je ten slavný nápis v hospodě AMERIČANŮM NENALÉVÁME jen slabounká kávička bez kofeinu, aby vám nebušilo srdíčko. Za parádní majstrštyk bych považoval přejmenování legendárního hotelu Moskva v Gottwaldově na základě petice, pod kterou se mělo podepsat 1300 lidí. Prý o přejmenování uvažovali již loni, kdy se dozvěděli, že muniční sklady ve Vrběticích  odpálili ruští agenti. No, tady si jen lehce dovolím odbočit a podotknout, že jako jejich bývalý správce jsem v těchto skladech strávil téměř 10 let. Bylo by nanejvýš vhodné držet se skutečných faktů, které byly známy ještě ten samý den této mimořádné události. Profesionální i dobrovolní hasiči, se kterými jsem ke skladu č. 16 ten den přijel, věděli a měli hlášeno, že prvotní byl požár, a až jeho následkem cca po hodině hoření došlo k výbuchu uskladněné 300kg letecké pumy. Hořící objekt byl navíc i vyfocen.     Ke skladu č. 12 se nebudu vyjadřovat, protože byl v té době již celý areál uzavřen a hlídán policií. Po pohnutém vystoupení Hamáčka a Babiše v televizi s prohlášením k národu o skutečných vinících této tragédie jsem ten samý večer na dvoře spálil knihu Antona Pavloviče Čechova Humoresky a začal nenávidět Šostakoviče. Ano, byl jsem prvním občanem této země, který zaujal proti Rusku zcela jasný a nekompromisní postoj.   Ale zpět k věci. Jako další v pořadí je odmítnutí pronájmu haly Olomouckou univerzitou ke koncertu Jaromíra Nohavici (má medaili od Putina, sice za kulturu, ale nevadí), přejmenování ruské zmrzliny na ukrajinskou, polévání pomníků padlých sovětských vojáků červenou barvou a v neposlední řadě pak požadavky občanů měst na změny místopisných názvů majících připomínat cokoli ruské. Pánům konšelům jen nastiňuji.....máme v Klobůčkách ulici Partyzánská, co když si to někdo začne dávat do souvislostí ...třeba s Murzinem... jsme v našem městečku dostatečně pokrokoví a udržíme prst na tepu doby?   Ovšem v duchu naší západní demokracie je jasné, že Vladimir Vladimirovič Putin aspiruje na minimálně tři nominace Nobelovy ceny. Tu první za oblast medicíny, protože problematiku COVID-19 definitivně odstranil během několika hodin ze všech sdělovacích prostředků. Druhou nominaci bude mít za ekologii, jelikož zastavením dodávek plynu a ropy uzavřeme problematiku emisí a CO2 v Evropě a ta třetí nominace bude samozřejmě za mír, i když vedle již obdarovaných Arafata a Obamy je přeci jenom prozatím poslabší kousek.   Válka je otřesné svinstvo, a nic v ní není černé a bílé.  Všechno je nekonečně šedé a jako absolutně první v ní umírá pravda. Agresor i napadený si ji pak vykreslují přesně tak, jak se jim hodí. Ukrajinský Majdan v roce 2014 nebyl pro obyčejné lidi ničím jiným než touhou po útěku z bídy, bohužel se stal doslova předpisově odstrašujícím příkladem revoluce v ulicích, která skončila v rukou kšeftařů a oligarchů. Následné vmanipulování Ukrajiny do pozice hlavního provokatéra vyvolalo jen reakci, na kterou všichni doslova čumíme a Ukrajinci zase pro změnu nemohou uvěřit, že je ti demokratičtí západní lídři naprosto s klidem hodili přes palubu. Koneckonců prezident Spokojených států, kterému nosí jaderný kufřík nebinární osoba, si je stejně plete s Íránci.   Somálsko, Salvador, Jemen, Grenada, Sýrie, Guatemala, Libye, Panama, Perský záliv, Angola, Rwanda, Afghánistán, Súdán, Jugoslávie, Irák...lámu si hlavu, kdepak jste byli, vy, s těmi přišpendlenými stužkami v modro žluté, organizátoři sbírek a pořadatelé benefičních koncertů. Ach pardon, ono se jednalo jenom o neagresivní a neútočné války, ve kterých se slovo ,,bombardování,“ nahrazuje termínem ,,údery NATO,“ a skuteční mrtví se stávají jen ,,vedlejšími škodami“. Svatá prostoto, Bůh musí mít břicho nacpané doslova k prasknutí té vaší krvavé demokratické tlačenky.   Darek Slavík

Mohu vás svými články vykolejit,  připravit o sny a to zcela bez náhrady. Netvrdím, že jsem chytřejší, než kdokoli z vás a nikoho nenutím to, co napíšu, číst.   Náš ,,svobodný“ svět CZECH REPUBLIC se zcela nepokrytě vyvinul k dalšímu stadiu. Někdy ke konci února oznámila téměř všechna média s patřičnou univerzální omáčkou následující informaci: „Po konzultacích s bezpečnostními složkami státu a na základě doporučení vlády zablokovalo internetové sdružení CZ.NIC osm dezinformačních webů.“   Dovolím si odcitovat prozatím ještě platnou Listinu základních práv a svobod, Článek 17:   (1)    Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.   (2)   Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.   (3)   Cenzura je nepřípustná.   (4)   Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.   (5)   Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon.   Přečtěte si odstavec 4 opravdu pořádně a odpovězte si na následující:   Weby se v této zemi vypínají už na základě ,,doporučení“ nebo po ,,konzultaci“ s bezpečnostním složkami státu !?   Tak takto jednoduché to teď a tady je.   Totalitní těhotenství bezprecedentního porušování zákonů této země u jehož početí stála minulá vláda nyní završila vypráskaná pětikoalice v čele s Fialou čerstvým porodem děcka, o kterém začínám pochybovat, že půjde ještě zadávit. Čouhají z něj pokřivené končetiny pandemického zákona, dalšího nouzového stavu, nijak neřešené šokově rostoucí ceny energií, pád měny a svoboda slova dostala od tohoto batolátka až neuvěřitelně na držku. Pohledem do historie lze důvodně předpokládat, že bude následovat majetek, ať už ve formě vyvlastňování (nejspíš začnou u občanů Ruské federace) nebo jeho poskytnutí k bohulibým například humanitárním účelům, dále pak zavedení přídělového systému a skončí to klasicky, tedy lágry pro nepohodlné. Z ještě včera nemyslitelného se stává diskutované, pak přijatelné a nakonec to bude povinné. Abych se přiznal, byli mně milejší ty úplatné a hamižné svině nakupené kolem ANO, než ta nynější sestava nadšených idealistů, kypící nejpokrokovějšími myšlenkami EU pevně zasazenými v jejich postojích, kteří nás s laskavým úsměvem doprovází na nádraží a po cestě zapáleně vysvětlují, že ten výlet, ze kterého už nebude návratu je jen pro naše dobro a ve jménu něčeho daleko důležitějšího a lepšího než jsme my sami.  Celé je to o znalosti věci. Ti první z transportů se taky chodili sprchovat naprosto bez obav.   Po taškařici s Covidem jsme se ocitli v situaci, kdy se do veřejného prostoru již nedostává rozum a naopak jsou odměňováni ti z titulků, kteří nedělají potíže. Připadá mně to, jako když se nedopatřením objevím v Klobůčkách ve frontě na letákové slevy u hitlermarketu Lidl. Stejní lidé, motivace, atmosféra.... Odpadávají názory, odpadávají diskuze a národ si zvolil ještě větší bolševické kreatury, než jakými byli sami komunisté a bohužel i pokračování onoho trpkého ...káleli nám na hlavu, tak teď otevřeme hubu. Nezbývá mi, než popřát této zemi a hlavně straně ODS aby se odporoučela do hajzlu podobně jako KSČM, ČSSD, navždy a nejlépe SPOLU.   Dlouho mi nedala spát myšlenka, jestli slzy učitelky ruského jazyka na mojí střední škole, kdy při výročí úmrtí Leonida Iljiče Brežněva špendlila rudý karafiát k jeho fotografii, jsou pravé, nebo jenom předstírané. Až teď po letech a po tom co máme za sebou a hlavně před sebou vím, že byly pravé. Lid této země je neskutečně tvárný.   Jsme dál, než jsem si byl ještě nedávno schopen připustit. Nějak se z mediálního prostoru ztrácí videa, názory, texty, webové stránky, virtuální osoby, nebude to dlouho a začnou mizet i ty reálné.   https://www.youtube.com/watch?v=Ai4bWabgsXI   Darek Slavík

Mohu vás svými články vykolejit,  připravit o sny a to zcela bez náhrady. Netvrdím, že jsem chytřejší, než kdokoli z vás a nikoho nenutím to, co napíšu, číst.   Rakousko-Uhersko bylo žalářem třinácti národů. Česká republika se stala žalářem národa vlastního.   Bojíte se infekce? I hloupost je infekční.  Prezentované téma COVID je dokonale upravený Josef Goebbels, opravdový mistr propagandy. Každý den jest rekord překonán. Tu v počtu nakažených, mrtvých, hospitalizovaných.... a občané země nabodnutí na kapačky médií blbnou a chřadnou jejich jedem. I zdravým už zalézá pod kůži. Absolutně zdegenerovaná mediální i politická scéna mající z dekadence, anomálií, úchylek a strašení  nekonečný orgasmus. Scéna, která nikdy nenabídla zacílenou ochranu zranitelné menšiny, férovou a otevřenou diskuzi názorů. Ti s námitkami zůstali obklopeni kordonem mlčení. Jakákoli racionalita lidského chování je potlačena čekáním na povel těch shora. Dokonale jsme podlehli protektorátní atmosféře a poslušně se stavíme do front všude a na všechno. Čekatelé na kolektivní idiotství. VZDEJ SE: osobních údajů, občanských svobod, vlády nad vlastním životem, práce i obživy. Vzdej se nám a my se o tebe postaráme. Třeba na lince 1221.   Strach nejde jen z covidu, ale i z bojovníků s covidem.  Ano, z těch znovu probuzených členů pomocné stráže, uličních důvěrníků, udavačů  a estébáčků, kteří ze svých zasmrádlých bytů prosycených strachem znovu vycítili možnost řídit někomu život. Blažená nirvána absolutní tuposti, nad kterou vlaje prezidentská standarta s poupraveným nápisem ROUŠKA VÍTĚZÍ.   Království České jsou dnes jedny obrovské Bohnice.   Dětem poskytujeme dobrodiní analfabetismu, zbytek pak dorazí školní inkluze.  A pak bude mládež jejich a bude jiná...zatraceně jiná... za to vám ručím.   Konečnou svobodu nám všem prý přinesou proočkovaní Plastic people of the Universe (a nebudou to ti od Mejly Hlavsy).   Nikdo nebude diskriminován, jen očkovaní budou mít výhody navíc. Zdá se mně to, nebo je tu řečeno jinými slovy totéž svinstvo...zvrácená a zároveň geniální příprava pro zavedení jakéhosi sociálního kreditu vašich životů - Common Pass.   Žlutá hvězda? Ne, není to pohrdání holokaustem, ale připomínka. Připomínka jeho začátku. Poukazování, potom třídění  následované  dělením a zákazy.   Vakcínou ke svobodě... Vakzin macht frei ...co mně to sakra připomíná...Náhoda?   A zatímco se nad hospodami a drobnými živnostníky stahují temná mračna, nashromáždilo se tu na stopadesát odstínů postsocialistické šedi kunderovského ražení, maskovaných tragédií COVID.   A možná to Vašek Fojtů tušil a Klobůčky, i když to ještě neví,  teď mají svého Palacha.   Kdysi dávno...   Už brzy...   [totalpoll id="92928"]   Darek Slavík darek.slavik@seznam.cz   Sdílejte to s přáteli

Mohu vás svými články vykolejit,  připravit o sny a to zcela bez náhrady. Netvrdím, že jsem chytřejší, než kdokoli z vás a nikoho nenutím to, co napíšu, číst.   Předchozí díl Žít s Klobouky I. si můžete přečíst zde  

10 problémů

Darek Slavík: Jen pár slov k současnému stavu Klobůček, které vypadají jako předměstí Pekingu v době vrcholící smogové apokalypsy, a když se šití roušek stalo „národní hrdostí“…   Náš soupeř je úplně primitivní.  Nějaké geny na DNA zabalené do pouzdra z bílkovin a v plášti z membrány, kterou šlohnul od předchozího hostitele. Oklame uvnitř těla vaše zdravé buňky a spustí neuvěřitelný kopírovací proces. Mám v rodině biochemičku a vysvětlila to přesně, jak jsem chtěl, ve dvou větách. Smrtelné se to stane, pokud to zničí v plicích tolik sliznice, že přestanete přijímat kyslík.   Lidi velice rádi zapomínají. Nepotřebujete být pravidelným uživatelem THC a krátkodobá paměť u většiny obyvatel této země neuvěřitelně selhává. Tak tedy malé osvěžení. Akce koronavirus začala přesně 28. ledna 2020 lží této vlády o neexistujícím milionu roušek a vystoupením arogantního chlapce na postu ministra zdravotnictví,  který prohlásil, že všechny orgány ochrany veřejného zdraví jsou v plné pohotovosti, všichni vědí, co mají dělat, a v případě roušek prohlásil, že jde o  „mediální paniku“.  Následovalo několik tiskovek, ze kterých i debil pochopil, že realita venku je poněkud jinde, roušky najednou nebyly, a ještě hodil vidle do soukromých laboratoří, které diagnostikovaly nakažené. Dokázaly to totiž rychleji a levněji než laboratoře ze svěřeneckého fondu Babiše.   [gallery columns="4" ids="69677"] Máme 21. března a situace se evidentně vymyká kontrole. Křivku nárůstu nakažených máme hodně podobnou Itálii. To aktuálně avizované číslo pozitivních si vynásobte 100x a jste přibližně na reálné skutečnosti.  Vláda už není schopná otestovat dostatečný počet lidí, aby se dala nákaza zastavit.  Do práce většina lidí chodí asi proto, že během práce se virus nešíří, v květinářství také ne, (jsou otevřená, hádejte, co koupil Babiš?), chvíli byl bezpečný počet lidí 100, v klobuckém kině dokonce 99, za dva dny 30, teď 2, ve stavebninách nakoupí jen podnikatelé asi proto, že na tvárnicích se virus šíří jen na ty, co nemají IČO, předevčírem chodili důchodci do obchodů v deset, včera pro změnu v sedm, zítra možná nepůjdou vůbec. Sprostá agresivita, s jakou jsou zaváděna čím dál drastičtější opatření, odpovídají těm, kteří to řídí. Mediální marketéři Babiše a „Ken“ Adam Vojtěch, který, než se stal ministrem zdravotnictví, vydal hudební singl „Stíny mokrých řas.“   Budeme se zbožně dívat na ty pitomce, kteří tvrdí, že nás zachrání a myšlení a rozhodování o tom správném necháme na nich? Bohužel za většinu z nás už léta rozhodují a přijímáme tu nejkomfortnější verzi bytí. Ano spoluobčané...udržujte svou ledničku plnou.   Tak jsem se prošel po Miami Beach - Klobůčkách. Co si lidé dokážou napasovat na kebuli, jen aby NÁHODOU neporušili nařízení estébáka, je neuvěřitelné. Začala hra na „Chyť si svého koronavira.“ Fronta před Matexem jako když do železářství ke Kobylkovi došly za komunistů kola, městský úřad zavřený a jeho osazenstvo šije roušky. Nikdo netuší, který výrobek koroňáka zachytí a v této bojovce už nevítězí ani normální rozum. Zavolejte svému obvodnímu lékaři a zeptejte se ho, jak dlouho a před čím taková rouška dokáže ochránit. Budu upřímný. Poté, co působením vašeho dechu zvlhne (cca 10 minut?), je úplně k hovnu. Počítám, že příští týden vláda vyhlásí, že proti šíření viru pomáchá chodit bez bot a klobucké náměstí bude nazvučeno pleskáním bosých chodidel na žulových kostkách. Roby šijí, chlapi by měli pomalu v garážích začít rozdělávat staré vysavače. Vypadá to, že nám budou chybět i plicní ventilace.   Až to povolí, přijde účet. Po šesti letech hospodářského růstu nemáme žádné rezervy a totálně prožraný rozpočet. Dopad bude hodně, opravdu hodně tvrdý. Pozitivní na celém ale bude, že konečně přestaneme řešit 53 pohlaví, unisexové toalety a stávkovat za záchranu klimatu.   Darek Slavík

Po menopauze v literární činnosti jsem původně nechtěl psát o dění v Klobůčkách, protože se na první pohled zdá, že působení konšelů města lidem nevadí, a dokonce jsou s nimi spokojeni. Jelikož však mám neodbytný pocit, že posílení retence vody v klobucké kotlině nenastane jen pomocí deště a dotovaných nádrží, ale spíše díky potu a slzám z budoucí marnosti a odříkání nevinných obyvatel, a také protože zvolených zastupitelů s jasnou vizí kam otočit hlavu, až vletí to opečovávané hovno v podobě Domu na rohu do vrtule, je v naší osadě opravdu poskrovnu, nadešel čas rodnému městu a jeho občanům pár řádků věnovat. Jsem už velký kluk a po těch letech vím, že většina obyvatel nežízní po pravdě a klam, který je oslní, v nich umí vzbudit iluze.  

Hlavní priority našeho města máme nastaveny zhruba tyto:

Logo

Bydlení mladým nebo multifunkční dům

Ano, přísahám, že jsme měli ty nejlepší úmysly, ale bohužel, dopadlo to jako vždy.   „Demonstrace 18. 11. 1989  jsem se sám zúčastnil. Byl jsem z toho dost nervózní, tak jsem se zastavil v restauraci U zlatého tygra, kde vždycky sedával Bohumil Hrabal, ptal jsem se ho, co na to říká, a on mi odvětil: ‚Jděte do prdele.‘ “ (Václav Cílek – geolog a spisovatel)   Mohu vás svými články vykolejit a připravit o sny a to zcela bez náhrady. Nikomu netvrdím, že můj exkrement je cítit míň než ten váš a nikoho nenutím to, co napíšu, číst.   Léto je definitivně za námi a vítr z revolučních plachet Milionu chvilek napnutých k podzimu vzal státní zástupce Šaroch, který případ Čapí hnízdo po čtyřech letech vyšetřování uzavřel bez podání obžaloby. Opravdu zoufalá hymna „chvilkařů“ od rappera Galena s názvem „Pýcha předchází pád“ ve mně evokovala vzpomínku na Festival politické písně Sokolovo, 16.11.2019 to bude na Letné opravdu  krásné. Pečlivě vybraní řečníci Mejstřík, Přibáň, Topol, Halík, Žantovský ....nejvíc se ale těším na Šimona Pánka z  Člověka v tísni, který si pod  hastagem #jsmetu uzurpuje výsostné právo k umlčování lidí na sociálních sítích. Nezní to sice moc svobodně, ale je to prý boj proti nenávisti. Evidentně se Člověk v tísni  té slavné svobody nažral tak, že ji začal kopat do prdele. Schopnost snést nesouhlas, kritiku či jiné politické smýšlení se u těchto lidí zcela vytratila. Pokud někdo překročí meze zákona na internetu, od toho jsou tady orgány činné v trestním řízení, a ne Pánek a jeho poskoci.   Klidně potvrdím, že ještě před necelými dvěma lety se Babiš jevil zcela bezkonkurenčně jako ztělesnění největšího zla na politické scéně. Objevili se však Piráti, kteří, jak se ukázalo, mají ideologie hodně blízko „Zeleným“, kreativně destruktivní mladí s dredy a politickými ambicemi. Normálně uvažující jedinec teď najednou stojí mezi dvěma kameny. Na jedné straně člověk, který likviduje podnikatele i samotné Česko, na straně druhé totalitářští fanatici prosazující zákaz všech kotlů na tuhá paliva, uzákonění manželství homosexuálů; prosazování zákazu všech zbraní a naopak nuceného zavádění elektromobility, pasivních domů a souhlasu s neřízenou migrací z Afriky. V reálu něco podobného, jako bylo řádění jakobínů, Pol Pota, Stalina a podobných. Jestli tihle zvítězí, pak jedinou pozitivní věcí na tom bude, že v novodobém gulagu budeme mít kvalitní a rychlé wifi připojení. Profesionální političtí paraziti a levicoví liberálové se chudákovi Minářovi infiltrovali do Milionu chvilek, který je teď obestoupen lidmi, kteří to vidí revolučněji, aktivisticky a berou každého, kdo je aspoň trochu „slavný“. Těmi, co stáli na Letné 23.6.2019 pod pódiem, cloumal hněv, na který mají svaté právo, ale už nevidí, že nahoře stojí slabomyslný krysař s píšťalou, který je vede k dalšímu zklamání a hrám v duchu hesel: „Stojíme tu my proti nim“. Vzpomene si vůbec ještě někdo, že zkratka ANO znamenala spojení slov Akce Nespokojených Občanů a vznikla jako protestní hnutí proti tehdejšímu establishmentu? Skrze dno půllitru se jeví nedávná minulost značně mlhavě, že ano?! Koncept permanentních válek definovaných Orwelem o neustálém boji s „něčím“ je návod na skvělý politický marketing a bude to pořád dokola. No, a jednou přijde někdo s dostatečně velkou poruchou osobnosti, jehož narození ohlásí zpěv vlaštovek, nad horami zazáří dvojitá duha, na nebi hvězda, a ty slabé vyvede z údolí stínů. To pak bude ale už jiná.   Nezastávám osobně názor, že moje svoboda a svoboda ostatních končí demokratickou volbou vládce a následuje volební období, kdy je povinností občana držet hubu, ale momentální stav je podle mě vyhovující. Ten, co vládne a ti, co se přes Milion chvilek na něj sápou, se navzájem parádně drží za koule. Vzájemný tlak jednomu brání v zaklekávání na firmy, druhým pak v uchopení moci a ani jedni nemají zcela volné ruce. Je jasné, že mezi tímto zlem stojí úplně normální lidi. Jedni si na tu demonstraci zajedou, jiní ji prosedí v hospodě. Naučme se tedy my „obyčejní“ společně existovat, i když jsme nositeli všelijakých názorů. Trable z tohoto vyplývající jsou přece vzájemné. Jestli se Babišovi a jeho protivníkům nepodaří lidi poštvat proti sobě, nemají šanci ani jeden z nich vyhrát, a to bude jedině dobře.  Generaci občanů narozených kolem roku 1945 je mi fakt líto a tato doba musí být pro ně neuvěřitelně frustrující. Různí parchanti jim ukradli doslova celý život. Bolševik tu první polovinu, kdy alespoň vyjma estébáků a udavačů bylo jasné, kdo je svině, ale teď, na stará kolena komplikovaně zjišťují, že se před nimi a jejich dětmi znovu otevírají svěrače konečníku, ze kterého sotva vylezli. Ty svině už totiž nejsou jenom ti jedni, ale začíná jich být neuvěřitelné množství… a vepřové pořád zdražuje…   V Klobůčkách proběhnou 15. listopadu oslavy pod názvem „30 let svobody“. Stačí jediný pohled na plakát propagující tuto akci a je jasné, v jakém duchu se to celé ponese. Ty obrázky tak nějak nekolidují s textem. Nemusím ani znát podrobnosti a tuším, že happening u naší klobucké bachčisarajské fontány v 17.11 hod. ovládnou ti z horní poloviny tohoto článku říznutí značnou dávkou „Zelených“ o čemž více, než výmluvně svědčí doprovodný program - Přednášky pro školy. Hlavním řečníkem by ale mohl být transgender gynekoložka z rovníkové Afriky aby to bylo celé neutrální a vyvážené. Kdo vlastní oslavy v Klobůčkách, je tedy jasné. Ti, kteří nikdy nic nového nevytvořili, a kteří se těší nebo žijí z peněz cizích lidí. Jejich představy budoucí existence jsou na hony vzdálené tomu, jak dnes chápeme důstojný a slušný život. Musím ovšem uznat, že pod vzletnými slovy o záchraně planety se krade snadno a anonymně. Pro ty více ekologicky zapálené jen připomínám, že jestli z hypotetického balíku peněz vezmete a dáte do něčeho, co je sežere a nic nového nevytvoří, musí se to nějak projevit. Bude to prostě někde chybět a začne zdražovat všechno, co ty peníze vydělalo. Děckám ve školách, pod pláštíkem svobody a sametové revoluce, tak budou krmit hlavy ultra eko sračkami ti, kteří těmto zlodějům dělají stafáž a jsou přesvědčení, že k živobytí stačí člověku jedna košile. Nereprezentují však nic jiného, než ztrátu dalších svobod a zavedení nástrojů sloužících k ovládání lidí.   V roku 1989 byli ve Valašských Kloboukách v souvislosti s protistátní činností zatčeni tehdejšími příslušníky Sboru veřejné bezpečnosti Jura Nedavaška, Tomáš Mikeska, Zbyněk Holzner a Leoš Bail. U všech pak proběhly domovní prohlídky a bylo použito i fyzického násilí. Ve zprávě o výsledku objasňování si pak povšimněte podpisu na konci dokumentu na pravé straně. Tehdy začínající a velmi horlivý vyhledavatel Veřejné bezpečnosti....   [caption id="attachment_60331" align="alignnone" width="1200"] Pro zvětšení klikněte na obrázek[/caption]   Mě osobně si odvezli v létě 1989 po olepení Klobůčků protistátními plakáty (o čemž jsem pouze věděl) žlutobílým žigulíkem VB přímo ze slavnostního zakončení pionýrského tábora na Jelenovské. Jura Nedavaška chtěl po revoluci spravedlnost s kulatým razítkem. Já jsem svého vyšetřovatele potkal v lednu roku 1990 v parku ve Zlíně za tržnicí a dobré dva týdny mně pak mrzla pravá ruka. Opuchla tak, že se na ni nedařilo navléct rukavici. Tímto drobným incidentem jsem éru komunismu pak navždy pohřbil ve své duši.   Chtěl bych tímto poděkovat městu Valašské Klobouky a pátračům v jeho historii za dojemnou péči  o své obyvatele a hlavně mladé, kdy místo přímých účastníků sametové revoluce nechali povolat do škol a šířit osvětu lehce vykolejené odborníky na záchranu planety, bezodpadové hospodářství, odpovědnou spotřebu Fair Trade a průvodce muzeem odpadu. Mohli bychom ještě vyhlásit při této příležitosti sbírku občanů  na nový elektromobil pro Městskou policii. Celá tato povedená taškařice pořádaná pod hlavičkou Města skýtá alespoň malý bonus. Možnost zpít se do bezvědomí v SZK Radost na Luxech, tak jako v roce 89. Kluci hrají výborně Jethro Tull.   Po dlouhém osobním vývoji vyznávám poněkud konzervativní hodnoty a po třiceti letech od revoluce jsem dostatečně poučen. Setkání ve stylu zádušní mše za Fidela Castra v balení Milionu chvilek na Letné v Práglu a přátel Zeleného údolí v Klobůčkách se nezúčastním. Jsem totiž velice nedůvěřivý a líný. Nebudu nikde stát, řvát hesla, nosit transparenty, zadržovat čůrání a žíznit jako Ježíš, aby mě po použití odkopli a já svojí účastí přispěl  na další vychcánky slintající po moci. Čím větší mizera, tím delší konec provazu v ruce. A taky už nechci v hospodě poslouchat ostatní, kteří budou s vykulenýma očima telátka stojícího před jateční pistolí říkat: „ No, no ale toto nám takhle tenkrát neřekli...“ Koneckonců vy, co na to máte zájmově a intelektuálně, můžete o všem přemýšlet.   Darek Slavík   Pokud si chcete počíst více o klobuckém disentu, tady je pár odkazů:   http://www.nedavaska.cz/?sekce=moje&strana=acobylodal http://www.nedavaska.cz/images/witman_1.jpg http://www.nedavaska.cz/images/witman_2.jpg

Od smrti pana Božského jsem se marně pokoušel v celém mediálním prostoru vyhýbat zprávám, jejichž jediným obsahem bylo zvěstování -  kdo HO v životě také potkal. Budiž ke cti regionuvalassko.cz, že snad jediný tuto skutečnost tak nějak opomněl, tak si to dovolím napravit, lehce shrnout a uzavřít.   Klobůčkám se Mistr poněkud vyhýbal. Naposledy z tohoto okruhu umělců rozvášnila náš kulturák loni nestárnoucí Helena a její Dlouhá noc.   Mrtvola vždy hraje ve všech ceremoniích pouze pasivní roli a já pátral v paměti, kdy jsem něco podobného zažil. Bylo to v roce 1982,  když zemřel Leonid Iljič Brežněv.  Ponuré tóny rozhlasu po drátě, rudé karafiáty na nástěnkách Občanských výborů i na naší základce, dva programy české televize mění vysílání a hlasatel Miloš Frýba, po něm pak Saskia Burešová s tragickým výrazem oznamují skon milovaného. Vláda nařizuje státní smutek. Konkrétní důsledek, který jsem tenkrát z toho pocítil já, byla zrušená taneční zábava v Poteči  se skupinou Intolerance a neodvysílání šestého dílu seriálu Čtyři z tanku a pes.   Smrt národní ikony rozpoutala mediální dvanáctidenní tornádo a davovou psychózu smutku národa završenou selfie snímky truchlících před katafalkem. Záplava květin všude kolem fotografujících pak již pouze vyřezala myšlenku „tak takto kvete opravdová lidská blbost“.  Když jsem pak zhlédnul pietní akt na Žofíně proložený rozhovorem s truchlící rodinou ve složení matka invalidní důchodkyně, otec evidentní milovník alkoholu ve stadiu konzument a dva malí homolkovi  řeknu upřímně, že to ve mně vyvolalo chuť na pořádně dlouhou lajnu kokainu. Lidé si udělali výlet do Práglu na pohřeb Goťáka, jelikož hudba není jenom Šlágr a DJ Tráva.   Není potřeba jakkoli kritizovat ty, kterým se umění Gotta líbí. Nevzdám se však tímto práva říct, že mně se jeho tvorba (vyjma zpívání v Semaforu) nelíbí a myslím si, že je to kýč. Skon neobyčejné herečky Vlasty Chramostové a neskutečně odvážné ženy pak zůstal v pozadí. Kmotřička smrt tak paradoxně nabídla hned několika generacím tohoto národa v jeden časový okamžik k uctění dvě zcela odlišné tváře. Na straně jedné vstřícná a nekonfliktní osoba,  která se tvářila, že svět kolem je celkem v pořádku, na straně druhé osoba, která dokázala říct, že komunisti jsou svině a prožila pak rozhodně jiný život než idol. Koho z nich jsme si vybrali, už víme.   Vrchol veškerého činění ale spočinul v samotném zestátnění, zpolitizování a ideologizaci pohřbu, kterému návdavkem udělal celebranta pražský arcibiskup a to v samotném Chrámu sv. Víta. Šikovná politická manipulace trefila hřebíček na hlavičku. Premiérem ohlašovaných tři sta tisíc lidí sice nedorazilo, přelet Gripenů v diamantové formaci nad Motolem také nevyšel (máme jenom dva), ale je potřeba sjednotit národ. Pol Pot, Pinochet, Mao a podobné úspěšné sjednotitelské hovada se sice neosvědčili, tak u nás by se tím lepidlem mohl stát národní umělec. Důstojného ocenění se za života Karlu Gottovi dostalo. Zacházení s jeho smrtí však překročilo veškeré hranice, které tohoto člověka obklopovaly.   Očekávám v nejbližší době znovuoživení myšlenky Gottlandu. Nač vymýšlet něco nového. Ateistický národ,  který nevěří na ideály a oddává se konzumu a kýči, potřebuje svoje „Lurdy“. Muzeum Karla Gotta (svého času zřízené a zkrachovalé v Jevanech) se teď, po jeho skonu k tomuto přímo vybízí. Pokud tam někdy zavítáte, dobře si všímejte průvodce. Zvláště pak, půjde-li o starou ženu. Ano. Je to tak. Karel byl totiž prohlášen za mrtvého, aby mohl v klidu žít a pracovat dál stejně jako Elvis Presley. Dostal novou identitu, změnil si jméno i bydliště. Úplně stejně to totiž udělal i Jára Cimrman ležící, spící.   Darek Slavík

Mezery mezi dobrými filmy jsou pořád delší, mezery mezi reklamami zase pořád kratší.   Mám pochybnosti o všem, co přede mě předkládají. Mám pochybnosti o své cestě i cestách jiných. Nedůvěra a někdy i odpor k životu naplní mísu osudu zvratky až po okraj, a tak trvale  masochisticky vyhledávám knížky a filmy, které mi to potvrdí. Nabídka klobuckého resuscitovaného kina bývá žalostná. Výběr povětšinu spočívá v hollywoodské produkci, něco Anglie a zoufalé tuzemsko. Koneckonců Amíci to mají akční i romantické, dokonalý marketing, na české filmy, mně připadá, se chodí spíše z lítosti. Vidět a zapomenout, jelikož vzpomínat není na co. Nevím, jestli už v Klobůčkách zavedli colu a popcorn, aby dokonale navodili atmosféru multikina a paní uklízečka měla práci, ale víno tam prý koupit jde, tak vám dám opravdu dobrý tip a zrovna tři, kdy takovou produkci ustojíte spíš s lahví než popcornem.    

Nabarvené ptáče (Česká republika)

Volyň (Polsko)

Klér (Polsko)

Demokracie, zdá se, je přežitá a informační prostor nám nepozorovaně zaplnila „mediokracie“. Považuji za normální, že zpravodajství je tvořeno zprávami. Dnes s úžasem sleduji, že v drtivé většině je zpravodajství tvořeno názory a hodnotovými soudy. Veřejný prostor tu ovládají ti, kteří určují, jak a o čem se bude mluvit, a především co si má obyčejný člověk myslet. Svobodné právo na odlišný názor se nám nějak odpařilo. Kevin Dutton napsal knihu Moudrost psychopatů a u pracovních pozic s největším podílem takto cinknutých zařadil na třetí místo pracovníky v médiích. Možná mohl být přesnější a přidat tam slůvko mainstream. Najít pravdu dnes znamená pro normálně myslícího člověka lovit ve vodách internetu. Pročíst, vyselektovat  a ze střípků poskládat. Liberálně-demokratická média typu Hlídacích psů, Neovlivní, Fora 24 i Českého rozhlasu proti Parlamentním listům, Sputniku, Aeronetu, EUportálu. Čtenost a sledovanost posledně jmenovaných je kupodivu podstatně vyšší.   Na stránkách Ministerstva vnitra se k mému neskrývanému údivu objevila oficiální definice ideozločinu. Jmenuje se to: „Předsudečná nenávist“(pro zobrazení klikni sem). Došly nám totiž extremistické strany. Ty vlevo se tak trochu přehlíží, a ty na straně pravé už nejsou dost razantní. Tlak neziskových organizací na MV tedy počal dítě. Retardované. Není to o žádném novém trestném činu, ale výklad toho, na co se je třeba v budoucnu zaměřit. Hodně výživné čtení. Chybí tam už jenom návrh drobné změny na prezidentské standartě. Heslo „Pravda vítězí“  za  „My už vás přinutíme jiné milovat“. Proč vozit lidi do koncentráků, když nejlepší je postavit ten koncentrák kolem nich. Esesák Adolf Eichmann by dnes jenom zíral.   Problémem dnešní doby je, že ti skuteční pitomci nedostávají po hubě u piva, ale dostávají mediální prostor a jako bonus dotace. Po dlouhé době jsem si zapnul televizi a vybafla na mě nějaká ředitelka neziskovky In Iustitia, která mluvila o nenávistných výrocích na internetu, kde jako otřesný případ uvedla tuto větu: „Slečno Trachtová, měla byste jít někam normálně pracovat třeba do továrny, nebo ještě lépe do zemědělství, třeba do kravína, abyste poznala život“. Bylo to v souvislosti se znásilněním 16leté dívky africkým uprchlíkem u Litoměřic a následném rozhovoru této redaktorky Českého rozhlasu s Okamurou (SPD). Chtěla vědět, odkud ví, že útočník byl cizinec, protože to prý vůbec není jisté. Jisté to v tu dobu ovšem bylo. Následoval její výrok, že „znásilnění se denně dějou stovky“. Cílem této redaktorské srny tedy bylo evidentně navodit dojem, že to, co se stalo, je něco naprosto běžného a vlastně masového. Emoční odezva, která se následně strhla na sociálních sítích vůči této slečně novinářce cynicky bagatelizující samotný fakt znásilnění, byla zasloužená. Dost dobře si dovedu představit, jak by se porvala s tématem Nápravně pracovních táborů při československých uranových dolech. Ty ubité a mrtvé z nemocí či vyčerpání by označila jako porušování zákoníku práce, zdravotních, hygienických a stravovacích norem. Kam zmizela ta skvělá vlastnost mladých vidět realitu kriticky? Máme tady novou generaci novinářů v balení dokonalého bezkonfliktního produktu. Nepotěší, nepobaví, neurazí, doporučil bych jim do článků vlomit výraznější poselství k přírodě, pravdě, lásce a hodně vítězství nad lží a nenávistí. Evidentně nedokáží zpracovávat naprosto základní informace. Věta „Africký migrant znásilnil dívku“ znamená, že „Africký migrant znásilnil dívku“. Chápu, že averzi k Okamurovi mnozí obhajují tím, že je nenávistný. Jeho názory ale sami nenávidí, a protože se s ním neumí polemicky vypořádat, ochotně se pak takoví lidé spojí se zlem a bývají pak sami zlí. Předpokládám, že z toho mají nějaký prospěch. Jestli jim takové spojení ale žádný prospěch nepřináší, jsou pak rozumově v pásmu debility.   Aby toho nebylo málo, do celé věci se vložil ministr vnitra Hamáček (ČSSD): „To, co se rozpoutalo na facebooku Tomia Okamury vůči novinářce ČRo Zdeňce Trachtové, je odporné. Chtěl bych ujistit veřejnost, že Policie ČR se celou záležitostí zabývá.“   Všimli jste si něčeho? Před třemi lety v souvislosti s atentáty v Evropě stáli u Penny marketu v Klobůčkách policajti se samopaly. Bylo to sice k hovnu, ale alespoň to vypadalo, že se vláda o něco snaží. Dnes už občané této země nestojí panu ministrovi ani za námahu. Místo zajištění jejich bezpečnosti jim začal vyhrožovat. Máme nechráněnou hranici se státem, kde se pohybují doslova desetitisíce násilníků, pro které není ženská nic jiného než kořist a počet zločinů v této zemi spáchaných nožem zaznamenal nárůst o 900 %! Německý národ je nevyléčitelně nemocný a multikulturalismus není nic jiného než upgradovaná a vylepšená verze nacismu. Lidi tu chodí na demonstrace a já si opravdu nejsem jistý, jestli transparentní čerpání dotací je důležitější než skutečnost, jestli vás v nejbližší době pobodají nebo vám znásilní manželku či dceru.   Neberte tento článek jako projev mojí nenávisti. Je to o pohrdání. Mém pohrdání lidmi neschopnými zvážit, změřit a interpretovat nezaujatě informace. A taky si opravdu nepřeji, aby se z Klobůčků stalo během pár let třeba italské Rimini. Jezdím tam pravidelně  a vím o tom opravdu své.  Nositel Nobelovy ceny za literaturu Rudyard Kipling napsal: „Dostanete negra z džungle, ale ne džungli z negra.“   Darek Slavík   A závěrem malý politicky korektní kvíz s fotografií:   Zadržený pachatel znásilnění v Lukavci je černý, protože:   a) je to práce pravicově extremistických médií b) je to hate speech a hoax c) je bílý, ale vy to černě vidíte d) fotografie je negativ e) přicestoval do ČR vlakem jako černý pasažér

Novosibirsk, Krasnojarsk  a ...   Dvě velká města, která jsem navštívil na svých cestách.   Novosibirsk je celkem mladý a starší zástavba tam téměř neexistuje. Spousta aut a velkých nákupních center a samozřejmě v opravdu nadživotní velikosti Lenin.   9. května tady slavnostně odhalili pomník J.V. Stalina. Rusové ho mají pořád spojeného s vítězstvím ve II. světové válce, a tak nějak přehlíží těch 12 milionů mrtvých z čistek a teroru, který za svého života rozpoutal. Asi po čtyřiceti minutách jízdy od Novosibirsku maršrutkou můžete dorazit k obrovské hydroelektrárně na řece Ob. Koryto řeky je tam neskutečně široké a objevil jsem tam písečné pláže s veškerým zázemím pro rekreaci, stejně jako někde u moře. Nedotčená příroda kolem je opravdu dokonalá kulisa. Jinak Rusové milují mikrovlnky a sáčky. Koupíte si třeba pět koláčů, dají vám je každý zvlášť do pěti igelitových pytlíků. Neřeší třídění odpadu a skládka za Tomskem je prý viditelná z vesmíru. Když jedete vlakem, zpravidla po hromadách bordelu u trati začíná po asi 500 metrech vesnice, svoz odpadu tady na venkově neexistuje.   Momentálně nejvymazlenější a nejčistší město je Krasnojarsk. Důvod jsem objevil záhy, před měsícem tady skončila 29. zimní světová univerziáda. Vzorově uklizeno i mimo hlavní třídy a nespočet otevřených kaváren a obchodů západního střihu. Městem protéká Jenisej a upravené nábřeží plné zeleně v délce dobrých deseti kilometrů neomrzí. Ve městě jsem byl tři dny a neviděl ani jeho polovinu.   Procestoval jsem Sibiř, jak to jen šlo. Jel jsem po ní vlakem, lodí, stopem, maršrutkami a šel pěšky. Viděl jsem velkoměsta i tu nejzapadlejší vesničku uprostřed tajgy, kde mě vyložil Vova z vrtulníku výměnou za big bag medvědího česneku. Strávil jsem tam celých deset dní, bez mobilu, elektřiny, tekoucí vody a jiných rádoby výdobytků civilizace s těmi nejobyčejnějšími a nejchudšími lidmi.Pohled na zcela temnou oblohu, tak jak ji znali lidé před objevením žárovky s neskutečným počtem hvězd a padajících meteoritů jsem vydržel, pokud bylo jasno, noc co noc i několik hodin. Jedl jsem tam opravdové máslo, čisté maso a pil skutečné mléko. Centrální trh v každém městě tam nabízí nepřeberné množství domácích a kvalitních potravin. Kdysi to fungovalo i u nás. Přišla EU a zlikvidovala u nás chovy prasat, hovězího a kuřecího a na polích zakvetla řepka. O zbytek se pak postarala hygiena, ČOI, SZPI,veterina, a co přežilo, i toto dorazilo EET. Teď si zaigelitované kuře napuštěné vodou a kontaminované salmonelou kupujete v lepším případě z Polska, v tom horším z Brazílie v hytlermarketu, o ovoci a zelenině nacpané pesticidy ani nemluvím.   Až budete číst, že dezinformace přicházejí z Ruska tak vás mohu ubezpečit, že ty pocházejí spíše z hlav debilů, kterým se to hodí do krámu. Prožité mně dává výhodu porovnat informace v médiích s realitou. Za celou dobu jsem se nesetkal s jediným negativním projevem vůči mně. Pocestný z bývalého Československa je tam pak obzvlášť ceněný. To, co jsem tam našel, jsem zažil v 90. letech u nás. Je tam všechno to, co v současné Evropě nenajdete ani omylem. Svět tady na Sibiři je po všech stránkách ještě normální. Neoperuje tam Člověk v tísni a podobné zparchantělé neziskovky, v novinách se nedočtete omluvy firem za „umytou černošku“, nikdo s hadrem na hlavě si tam nevyskakuje a nežaluje ředitelku školy, z letáků v obchodech nikdo neumazává kříže, vánoční trhy, byť veskrze pravoslavné, tam nikdo neobezdívá betonovými zátarasy, nikdo tam nepřijímá pakty o migrantech a pojem sociální dávky tady ani neexistuje. Ukrajinský Majdan, který stál „Západ“ něco k pěti miliardám dolarů, jak se ukázalo, připravil sice Rusko o Ukrajinu, ale má Krym a ožila Bismarckova doktrína – štvát slovanské národy proti sobě, aby nezískaly na síle. Tak jak se staví Evropa ke Krymu, se neumí postavit ke Kosovu, čínskému Tibetu, tureckému severu Kypru...mám pokračovat? Až budete zase číst nebo poslouchat, jak Rusko ohrožuje a okupovalo Českou republiku tak jenom malé připomenutí dějin. Od napoleonských válek k nám Rusové několikrát přišli a vždycky odešli. Poprvé tu zůstali až poté, co Němci zaplatili a zorganizovali I. světovou válku, stvořili Lenina a nakonec v roce 1941 přepadli Sovětský svaz. Němci obyvatele Zemí koruny české napadali od roku 623, v případně pochybností doporučuji Wikipedii „Války českých dějin.“ Obsazování Čech a Moravy bylo ze strany Německa jakýmsi dobrým, několika set letým zvykem. Od roku 1914 až do roku 1945 to byli právě Němci, kteří měli v plánu celý náš národ vymazat z mapy a poněmčit.   Vysoké i střední školy České republiky začínají ve velkém produkovat skutečné pitomce nechápající historii svého národa a oslavující úchylné hodnoty. Začínáme sklízet plody zaseté projektem „Jeden svět“ na školách neziskovkou Člověk v tísni, která učí studenty mimo jiného i „kritickému myšlení“. Jedním z hlavních témat je propaganda. Najdete tam komunistickou, nacistickou, islamistickou, samozřejmě ruskou, jedna tam ale chybí. Ta, která by možná posunula myšlení mladých na vyšší úroveň. Propagandu EU. Absolvent takové „sorbony“ pak stojí na prahu života bez schopnosti rozklíčovat a pochopit i jednoduché souvislosti v okolním světě. Stačí, když prohlásíte, že kapitalismus ničí klima a studenti nabydou dojmu, že nemusí chodit do školy, ale na náměstí. V Rusku tento problém není. Centrálně plánovaná ekonomika ani dotace nemohou fungovat z principu. Zažili si to na vlastní kůži, evidentně to tam chápou a chápou to i mladí Rusové. Nám se socialismus podařilo vystrkat před třiceti lety na východ a vrátí se k nám teď ze západu. Nějak jsme přitom totiž zapomněli, že Země je kulatá. A pak stačí jedna generace, kterou jsme tak nějak o tom všem nedokázali pořádně poučit. Možná si ten socík budeme muset zopakovat. No, já už aspoň vím, kam se před tím dá uklidit.   Darek Slavík   Předchozí díly: Část první      Část druhá      Část třetí   P.S. pokud by jste měli někdy večer  dlouhou chvíli podívejte se na film „ LÉTO“ režiséra Kirilla Serebrennikova. Je současným ruským režimem hodně neoblíbený a film je opravdu skvělý.   [envira-gallery id="46908"]

Tomsk   Město, které se každému nemusí líbit. Zvláštní spojení architektury sedmdesátých let s objekty 18. a 19. století. Geometricky řešené ulice, ve kterých prostě nezabloudíte a prach. Hodně prachu. Hned po příjezdu jsem zapadnul do oslav konce 2. světové války. Přehlídka staré i současné vojenské techniky a defilé jednotek. Na konci pak pochod „Nesmrtelného pluku“, jenom v samotném Tomsku účast 200.000 lidí nesoucích tisíce fotografií. Není tam téměř rodina, která by o někoho během války nepřišla. 23 milionů padlých Rusů. Je to zvláštní, ale na všech zúčastněných bylo vidět a to i mezi mladými, že ta bolest z mrtvých, z nich ani po tolika letech nevyprchala. V Tomsku žije taky početná německá komunita, potomci těch, kteří po propuštění z gulagu už nikam neodešli a zůstali. V den oslav žádného z nich ale nepotkáte.   Pronajal jsem si protekčně pokoj na studentských kolejích. Bydlím ve druhém patře, nade mnou Číňani. Jakmile začnou vařit, nevím proč, spustí se po celé budově požární alarmy, rozhlas vyzývá k evakuaci a do deseti minut stojí na place před barákem jednotka hasičů. Za chvíli je klid a odjíždějí. Zvykám si. Děje se to asi tak 3x do týdne. Do Tomsku jezdí hodně zahraničních studentů. V lednu, bylo -40°C, dorazilo do města asi 20 černochů z Burkina Faso. Islám neislám, hned první den vyrazili poznávat místní kulturu do barů, hospod a diskoték. V teniskách a teplácích. Kolem půlnoci prý začaly po celém Tomsku manévry. Sanitky s policií brázdily ulice, kde sbíraly a hledaly omrzlé zrychtované obyvatele černého kontinentu. Úspěšnost byla 90 %. Poslední dva našli až ráno u řeky Tom. Seděli na lavičce, vyceněné bílé zuby, zmrzlí na kost a v rukou a igelitce mrazem roztrhané lahváče. Přežila jenom načatá láhev vodky Kalashnikov. Jinak vodku tady mají naprosto skvělou a hlavně levnou, pivo je dražší, víno tady nepije nikdo. Prodej chlastu v obchodech zde funguje na principu IKEA. Od 10 do 10. Před ani po vyjma hospod nic nekoupíte.   Všude kam přijdete, musíte něco vyplňovat. Na hotelu, při koupi jízdenek, v turistickém centru, při koupi SIM karty (mimochodem simka za 120 rublů (cca 40Kč) vám umožní neomezené volání do všech sítí a neomezený internet na jeden měsíc). Problém je, že všechny ty formuláře chtějí vaše druhé jméno po otci tzv. otčestvo.  Když to nevyplníte, máte problém a nepřipojíte se třeba na internet. Vyřešil jsem to jednoduše. Všude jsem si začal psát Darek Vissaironovič Slavik. Na dotaz recepční na hotelu, kde jsem přišel k tomu druhému jménu, jsem jí spiklenecky sdělil, že děda byl s Waffen SS u Stalingradu, ale dezertoval k nim a z vděčnosti přijal druhé jméno Stalina. Byla strašně spokojená.   Smutnou zprávou pro vyznavače cykloturistiky a potenciálních stavitelů cyklostezek je, že Rusové nejezdí na kole, ani to neumí a nijak jim to nechybí. Chodí pěšky, jezdí maršrutkou (taková malý autobusík) nebo autem. To takhle nastoupíte do maršrutky ráno o půl páté, za volantem sedí řidič v teplákové soupravě, přes celá záda nápis Russia, zlatý řetěz na krku, sluneční brýle (venku ještě tma a sněží), na předním skle se houpou opice, osvěžovače, pravoslavný kříž, vedle pokladničky zlatá kočička s kývající tlapkou (Maneki Neko) a na hlavici šajtr páky se blyští diamant, který po sundání řidičovy ruky rozzáří strop a stojící lidi kolem barevnými světýlky jako z diskokoule. Do toho všeho vám buší do hlavy z  reprobedny na palubní desce originál ruský Hard Bass. Naplno. Výživný začátek dne pro cestující za prací. Dost dobrý...   https://www.youtube.com/watch?v=A1PAO3jgmXY   Pozvání na „daču“ (chatu)  do tajgy jsem přijal od Paši, který pobýval několik let v ČR. Nic tady není nemožné. Vydali jsme se tam vyřazeným, neskutečně posprejovaným obrněným transportérem, který si normálně parkoval na sídlišti mezi činžovními domy. Tvrdil mně, že hlavně z kulometů, které z něj trčely, jsou zalité. Během cesty jsem pochopil i proč tento dopravní prostředek. Chvílemi jsme jeli i více jak metr potopení v bahně. Asi kilometr před cílem praskly uvnitř nějaké hadice od hydrauliky a celé to monstrum umlklo. Nikdo se nad tím nijak výrazně nepozastavil, pobraly se zásoby vodky a jídla do rukou a všichni, zamaštění od oleje a špinaví od bahna jsme dorazili na daču pěšky. Součástí každé takové chaty je i sauna tzv. „báňa“ Rusové to milují, tři dny trvající večírek, salámy z medvěda, mlácení se březovými metlami a já jsem se začal loučit se životem. Nikdo neřešil, jak odsud pryč. Bylo pondělí ráno, venku do rána napadlo půl metru sněhu a Paša poté, co jsem se vydrápal na nějaký dobře dvacetimetrový smrk kvůli signálu, uvolil k zaslání záchranné SMS. Netušil jsem, co nastane. Za asi 4 hodiny zabouřil nad dačou starý vrtulník, pootevřely se v něm dveře a stropem do kuchyně proletěla bedna od munice a v ní nářadí, náhradní hadice a kanystr oleje. Pozdrav od kamaráda Vovy. Všechno zase dotáhnout k transportéru, za dvě hodiny opraveno a návrat do civilizace. Díru ve střeše nikdo neřešil, opraví se to prý příště.  Hned po návratu jsem si koupil jízdenku do Novosibirska a nočním vlakem opustil Tomsk. Večerní pozvání do baru bych už opravdu nedal. Vlakové zastávky bývají tady od sebe vzdálené asi tak 5 až 15 hodin.  Pokračování za týden.   Darek Slavík   Předchozí díly: Část první      Část druhá   [envira-gallery id="45912"]

Transsibiřská magistrála   Nástupiště číslo 4, ze kterého odjíždím, je zaplněno lidmi. Samotný vlak má co do délky dobrý kilometr a táhnou jej dvě lokomotivy. Můj vagon je, jak jinak, až ve předu, tak se po celé délce vlaku prodírám peronem mezi nastupujícími. Neuvěřitelná směs národů. Turkmeni, Kyrgyzové, Rusové, Uzbeci, Ujguři, prostě na co si vzpomenete. Je evidentní, že většina z nich je v Moskvě a jejím okolí, respektive v bohatší Evropské části Ruska, za prací. Vlak je pak prostředkem, který využívají k přesunu domů. Je podstatně levnější než letadlo a hlavně tady plyne ten strávený čas tak trochu jinak. Bylo mi dáno poznat to na dřeň.   Z Klobůčků na Sibiř, část první ZDE   Rozdělení vlaku je poměrně jednoduché. Mimo restauračního vozu dva druhy vagonů. Buď čtyřlůžkové kupé (lepší standard) nebo takzvaný „platzkard“. To je vagon, který má vlastně čtyřlůžková kupéčka bez dveří vylepšené o dvě postele po stranách chodbičky. Vejde se tam kolem 40ti nocležníků. V každém vagonu je samovar (jak jinak) a „děžurná“. To je ženská, která má na starosti kontrolu jízdenek, stará se o úklid, obsluhuje samovar, objednáváte si u ní jídlo, pokud chcete, případně vám prodá něco z drobného občerstvení na miniaturním stolečku u její „kanceláře“ na konci vagonu. Nacházím svůj vagon, kontrola pasu, kupé č. 6 a lůžko 31. Zatím jsem sám. Požaduji po děžurné kartu na zamčení kupé, kterou s jejím neskrývaným údivem dostávám (později jsem pochopil, proč), zápasím se sklopením spodního lůžka, vlak cukne a vyrážím. Mám před sebou čtyři dny a 3.685 kilometrů. Cílová stanice Tomsk. Zvědavost a žízeň mě vyhnala do útrob vlaku hledat restaurační vůz. Mohl jsem projít tak třetím, čtvrtým vagonem a v platzkardech to už evidentně začínalo žít. Někde na výhybce mně Isaac Newton přinesl do náruče maličkého Uzbeka s litrovkou vodky. Během minuty jsem byl seznámen s celou pracovní četou, nakrojená sušená konina a začala válka s loky. [caption id="attachment_42885" align="alignnone" width="1000"] Vesnička za oknem vlaku[/caption] Otevírám oči. Za oknem vycházející slunce neuvěřitelně zvětšené přes podávanou láhev čiré tekutiny. Ne, voda to není, a s širokým úsměvem nabízené odmítnout nelze. Gong zahajující druhé kolo zápasu právě odezněl. Lehce po poledni se mi daří vymanit z područí Uzbekistánu, ovšem značně dezorientován a bez bot vydávám se nevědomky na opačnou stranu vlaku, abych zde byl svědkem neuvěřitelné podívané. O další asi tři vagony dál probíhá zpěv karaoke. Malá televize s běžícím textem, dvě nadprůměrně výkonné reprobedny, zesilovač, mikrofon. Obsahy lahví se přesunují za vydatného pokřiku a skandování přihlížejících do jejich útrob a atmosféra připomíná Woodstock. Zírám na to neuvěřitelné panoptikum, podupávám do rytmu, skanduji s ostatními a rvu se s nabízeným alkoholem jako lev. Mikrofonu se chápe nějaký mládenec silně asijského vzezření a nastavuje na plný výkon skladbu Michaela Jacksona Beat It. Odněkud se zjevil černý klobouk, plné nasazení, taneční kroky, otočka, měsíční chůze, …..leč podvěsek mozkový momentální superstar zalitý až po okraj lacinou domácí lihovinou vydává jasný pokyn. Pád ruského národního symbolu již nelze odvrátit. Děžurná se vyřítila z kutlochu jako saň a nemilosrdně zřezala lopatkou, kterou přikládala pod povalený samovar, samozvaného Jacksona. Vytrhla ze zesilovače mikrofon a bylo po produkci.   Zakoupil jsem si za 220 rublů erární vlakové papuče a pokračoval v prohlídce ZOO. Večírek s cestujícími Ujgury v nalezeném jídelním voze byl doslova famózní. Dvě harmoniky, kazačok na jídelním stole, urážení hrdel lahví šampaňského bičem a ve finále, na důkaz věčného přátelství nabídnutá manželka zabalená v kůži z koně. Naprosto vyřízený po dvou nocích a třech dnech strávených kdekoli jinde jenom ne ve vagonu č. 2 a lůžku 31 jsem se vrátil bez bot, pasu, platební karty a peněženky do svého tak starostlivě zamčeného kupé. Seděl jsem, tupě zíral z okna a přemýšlel, kde je na Sibiři nejbližší konzulární zastoupení České republiky. Neuběhlo ani půl hodiny a přišla děžurná, která všechny poztrácené věci mlčky položila na stůl včetně bot. Nechybělo absolutně nic. Vlak vjel do stanice Tomsk na minutu přesně.   Pokračování za týden.   Darek Slavík   [envira-gallery id="42876"]