Blog

Dušan Póč: Před pár dny jsem se rozhodl, že v současné zejména pro řadového obyvatele tohoto státu nejednoduché době, se až do uklidnění situace odmlčím. A nechám takzvané kompetentní v klidu pracovat. Ale to prostě nejde!   Dnes dopoledne jsem před jedním z nákupních center na vsetínské Ohradě uviděl známého, který pracuje jako sekuriťák. Z dálky bylo poznat, že ten člověk není ve své kůži. Nedalo mi to, a šel jsem se jej zeptat, co se děje. Jen těžce a s vyděšeným hlasem se mně svěřil se svým ranním zážitkem. Ale pěkně popořádku.   Od čtvrtka podle vládního nařízení platilo, že od 10 do 12 hodin dopoledne jsou obchody vyhrazeny pro nákupy seniorů od 65 let výše. Takovému nařízení jsem rozuměl. Ale netrvalo ani 24 hodin a Vláda České republiky rozhodnutí změnila a takzvanou důchodcovskou prodejní dobu stanovila na dobu od 7 do 9 hodin dopoledne. A to neprodleně, tedy od pátku 20. března.   Nemohu si pomoct, ale to zcela otevřeně koresponduje s tím, co tvrdí nemalá část obyvatel země Koruny české, Karla IV. a TGM, že ́kompaný ́ ze Strakovky na břehu Vltavy v Praze, je skupina zoufalců a nekompetentních úředníků předraze placených z daní obyvatel oblastí pod Sněžkou, Pradědem a Lysou horou.   V tomto konkrétním případě to odnesl chudák sekuriťák, jenž se snažil, zcela pochopitelně, o dodržení litery onoho nařízení pocházejícího z nábřeží Edvarda Beneše 4. Do obchodu, ostatně, jako kterýkoliv jiný předchozí den, si totiž chtěli jít koupit svačiny řemeslníci a další lidé, kteří v tu dobu šli do práce. Měli však smůlu, protože tým premiéra Babiše, poměrně v tichosti, své původní nařízení změnil.   A tak jsem se od onoho strážce pořádku dověděl, že tolik urážek, nadávek až toho nejhrubšího kalibru a dalších invektiv se mu za celý jeho život nedostalo. Muselo to být fakt kruté a husté, když ještě několik hodin po tomto zážitku se z něj jen těžko a těžce vzpamatovával.   „Přiznám se, že jsem se chvílemi i bál. Připadal jsem si jak v Kocourkově,“ svěřil se mi můj známý. „Ale Vy jste v Kocourkově,“ odvětil jsem mu. Jen bezmocně pokrčil rameny a zmizel v útrobách obchodu, kam jsem já, protože bylo po deváté hodině, vlastně už nemohl, pokud jsem chtěl udělat maximum pro své zdraví.   A tak jsem se vydal dál, do jedné z lékáren na vsetínské avenue, neb jsem si potřeboval vyzvednout medikamenty a preparáty, které mně pomáhají řešit mé zdravotní neduhy.   Všechno tu, v lékárně, bylo oukej. Dokonce i za rouškami unavených lékárnic bylo možné vycítit úsměv a zpoza nich se ozýval hlas napovídající, že tady jsem v dobrých rukou. To vše trvalo až do doby, kdy jsem děvčatům za tárou poděkoval za jejich ochotu a vlastně za všechno, co pro nás, kteří se bez jejich služeb neobejdeme, dělají. Vlastně jsem jim vyjádřil dík za skvělé naplňování jejich poslání.   Za lékárenským pultem byly v tu chvíli asi čtyři ženy. Unisono na moje poděkování spokojeně zareagovaly. Bylo cítit, že je to potěšilo. Když jsem se nasoukal do svých francek a jal se belhajíc odejít, tu se jedna z dam ozvala slovy: „Kéž by se k nám chovali všichni stejně, jako vy.“   Nevěřil jsem svým uším. Při situaci, která v zemi panuje, se snad nenajde nikdo, tedy myslím tím z pacientů, kdo by těmto vílám našeho zdraví chtěl spílat. Dověděl jsem se však, že opak je pravdou. Že takových, jako já je málo, a že na denním pořádku jsou i nadávky.   Nechápal jsem a nechápu stále. Budu tak mít o víkendu o čem přemýšlet. Ale už teď vím, že se v podstatě není čemu divit, když někteří lidé jsou takoví, jací jsou. Ono totiž uznání konkrétně lékařům a lékařkám, zdravotním sestrám, lékárníkům a lékárnicím, hasičům a hasičkám, policistům a policistkám ani vojákům a vojandám, prostě lidem v první a nejohroženější linii, nezaznělo na Jozéfka ani z úst prezidenta republiky.   A to by, podle mého názoru, mělo! Nějaké obecné poděkování v takové situaci, kterou tu na březích Vltavy a Moravy máme, zejména z morálního úhlu pohledu nestačí.  

Dušan Póč

Informace o koronaviru získávám, jako většina populace, především ze sdělovacích prostředků. Naštěstí jsem nepřestal, na rozdíl od mnohých jiných, omlouvám se, ale já to tak vnímám, při vstřebávání těchto informací přemýšlet.   Snažím se mít ucelený a tedy snad i objektivnější náhled na věc hýbající v posledních týdnech populací. Proto poslouchám a čtu též rozhovory především s renomovanými odborníky (ne politiky), kteří se k současné situaci v souvislosti s koronavirem (COVID-19) vyjadřují z čistě lékařského či psychologického hlediska. Snad to s ohledem na mé odborné vzdělání nebude příliš velká troufalost, když napíšu, že se z tohoto pohledu, jako naprostý laik, s jejich stanovisky ztotožňuji.   A tak si rovněž já dovolím položit otázku, komu je toto všechno to koronovirusové dění zapotřebí? Komu je zapotřebí takováto informační pandemie, která hýbe světem? Také já se totiž domnívám, že žádná virová epidemie v České republice, ale ani jinde, neexistuje!   Rovněž já si myslím, že lidé mají co do činění s obyčejným virem. S virovou nákazou dýchacích cest, jaká, s ohledem na svůj charakter, ve světě v minulosti už propukla několikrát. COVID-19 je totiž těm předchozím nákazám velmi podobný, má obdobné příznaky.   Ve svém úsudku mě utvrzuje především fakt, že například v období takzvaně běžných chřipek se setkáváme s mnohonásobně vyšší nemocností, a jak se doposud ukazuje, také úmrtností. Pokud mám správné informace, pak na chřipku ročně umírá ve světě bezmála milion lidí. Kde však jsou tyto informace, proč je sdělovací prostředky nepřináší jako hlavní zprávu? Proč je na pořadu dne jen a pouze koronavirus odhalený v Číně? To se mně zdá být podivné a z jistého úhlu pohledu se mně to jeví jako nejzajímavější skutečnost!   Nemohu si pomoct, ale přikláním se k mínění, že tady, mám tím na mysli rovněž v České republice, je na pořadu dne nějaké další testování lidstva. Testovány jsou možné reakce na propuknutí nevylučitelných skutečně závažných viróz, nákaz a podobně.   Když tak přemýšlím, ukazuje se, že sdělovací prostředky na celém světě v pravidelných intervalech a vždy současně, jakoby na podnět nějakého či něčího rozkazu, vyvolávají poplach kvůli tomu, že někde propukla virová nákaza. Dokladem budiž z minulosti ptačí chřipka, prasečí chřipka, atypická pneumonie, nemoc šílených krav...   Všichni panikařili, všichni měli strach, všichni se nějak chránili... Pak se sdělovací prostředky v tomto směru ztišily a téma skončilo v propadlišti dějin.   Problém byl tedy skutečně vyvolán sdělovacími prostředky. A situace se opakuje i nyní. Nejsem jediný, kdo se i proto domnívá, že nyní už máme co do činění s informačním terorismem, jehož cílem není nic jiného, než zjistit ́člověčí ́ odolnost, respektive to, jakým způsobem zareaguje veřejnost tentokrát. A zřejmě ti, kteří za tím vším stojí, tak studují a sledují stupeň vnímavosti k informacím. Tentokrát ohledně koronaviru.   Obávám se, že výstupem se stane zjištění, že lidé, z jejich pohledu, konečně přestávají kriticky myslet. Že přijímají jakoukoliv informaci, kterou jim sdělovací prostředky nabídnou jako absolutní pravdu. Obávám se, že lidé se přestávají ptát: Proč?   To je také důvod, proč si myslím, že ze strany sdělovacích prostředků nejde o varování před nějakou možnou nákazou! Informační impulsy tohoto druhu totiž před ničím nevarují! Tyto informace lidi pouze a jen demoralizují, rozdělují, staví je proti sobě, vyvolávají agresivitu a nedůvěru. Vždyť se podívejme, co se děje i u nás? Nákupní horečky nejen v oblasti trvanlivých potravin a balených nápojů, ale také často i pseudo-ochranných prostředků a podobně. To všechno vnáší do společnosti zmatek, dezorganizaci...   Dnes tak i na koronaviru spatřujeme, jak snadno manipulují sdělovací prostředky s vědomím tisíců a milionů lidí. Stačilo nadhodit koronavirus. Svět je totiž už natolik citlivý a vratký, že informační zemětřesení vyvolá v současnosti vydání pouze jedné jediné zprávy. A to současně ve všech zemích.   Vrátím se tak na začátek tohoto textu a ptám se či přemýšlím o tom, komu to všechno prospívá? A odpovídám si, že užitek z toho skutečně mají pravděpodobně především vlastníci sdělovacích prostředků napojeni možná na kdoví koho.   Společenský vývoj zdá se totiž vede k tomu, aby lidé byli vůči informacím maximálně poddajní. Aby se jim nebránili, aby je informace dostatečně vyděsila a byli připraveni k nějakým chtěným či řízeným chaotickým reakcím.  

Dušan Póč

První, co se po Novém roku a v první pracovní den v poštovní schránce (ne na rohu ulice) objevilo, byl takzvaný jediný oficiální magazín Zlínského kraje. S úvodníky týkajícími se dopravy v regionu a nového krajského špitálu.   Oba texty populistického Čunkova plátku, financovaného z peněz daňových poplatníků, ve mně evokují cosi, co však s rozumem, alespoň tím selským, zdravým nemá nic společného. Nehodlám se teď zabývat tragikomickým zavedením nových pravidel pro veřejnou dopravu. Ten čurbes, jenž v této oblasti panuje, totiž není typickým pouze pro Zlínský kraj. Je obrazem české globální zejména politické zoufalosti provázené neprofesionalitou, hurásystémem a dalšími podobnými atributy českého zákonodárství posledních let.   Jde mi o novou krajskou nemocnici. Respektive způsob, jímž byla stavba koncem loňského roku schválena. Tedy, alespoň pro tuto dobu (osobně doufám a věřím v zásadní zvrat tohoto rozhodnutí – pozn. autora). Neboť formami a metodami páně Čunka a jím řízeného hejtmanství v případě nové nemocnice se už zabývá i Ministerstvo vnitra.   Nazývat či označovat politicko-mocenské hrubiánství, násilnictví, hulvátství, sprosťáctví, halamovství, nezdvořáctví, neomalenost, neotesanost, neurvalost a nevím, co ještě synonymního za rozum může podle mého názoru označovat jen sebestředný megaloman myslící si o sobě, že je neomylný, že rozumí všemu a jehož ovládá arogance, sobeckost, ponižování druhých a podobně.   K jednání hejtmana Zlínského kraje Jiřího Čunka při prosincové schůzi krajského zastupitelstva, který nechal pokoutným a podlým, tedy sobě vlastním způsobem zařadit do programu zastupitelstva bod týkající se budoucí výstavby nové nemocnice v Malenovicích, jsem se vyjádřil v textu Hejtmanská lumpárna století v podání Jiřího Čunka ze Zlína (viz odkaz ZDE) a následně v textu Dění kolem Čunkem prosazené stavby nové nemocnice dostává rytmus čardáše (viz odkaz ZDE).   Nicméně, žádné iluze o tom, že hejtman Čunek po tom, co se bezprostředně po zinscenovaném a odporném hlasování odehrálo a pravděpodobně ještě odehraje, svůj přístup k zamýšlené a jím vysněné nemocnici v Malenovicích změní, by bylo absurdní, naivní, dětinské...   Ale že se mu podaří získat pro podporu své politicko-mocenské nenasytnosti takovou lékařskou kapacitu, jako je přednosta pražského Kardiocentra IKEM Jana Pirka? Kdybych nečetl, neuvěřil bych! Podle v úvodu vzpomínaného plátku Čunkova hejtmanství se profesor Pirk vyjádřil mimo takto:   „Velmi mě potěšila zpráva, že Zastupitelstvo Zlínského kraje schválilo výstavbu nové nemocnice ve Zlíně. Opět mě to přesvědčilo, že Moraváci jsou rozumní lidé a že rozum zvítězil nad lobbistickými zájmy...“ prof. MUDr.Jan Pirk, DrSc. – přednosta pražského Kardiocentra IKEM.   Dopředu se panu profesorovi omlouvám, ale nemohu si pomoct, o způsobech prosazování stavby nové krajské nemocnice ve Zlíně-Malenovicích, o praktikách hejtmana Čunka a jeho nohsledů a pohůnků, zřejmě nic neví. Nebo byl ze strany hejtmanství, jak je ostatně tomu v této souvislosti zvykem například i ve vztahu k veřejnosti, informován polovičatě, cíleně tím ́správným ́ směrem... Zejména ve spojitostech s lobbistickými zájmy působí slova pana profesora, pokud skutečně jeho jsou, přinejmenším úsměvně.   Oponenti záměru Čunka totiž nelobbují! Oni volají po pravdivých a objektivních informacích, jež pomohou rozhodnout ne rozdílem jednoho, a to ještě pokoutně získaného hlasu. Chtějí fundovanou shodu napříč zastupitelstvem, bez ohledu na politickou či světonázorovou příslušnost. Touží po rozhodnutí, jež takzvaně přijme za své co nejširší okruh veřejnosti. Vyžadují rozhodnutí neopírající se o lobbistické a osobní zájmy, ale o fakta zajišťující, že se kraj a jím řízená zdravotnická zařízení dříve, nebo později dostanou do snad až fatálních finančních potíží.   A toho se obyvatelům kraje zatím nedostává! Hejtmanství si to uvědomuje. Proto Čunek opojený mamonem a mocí tolik spěchá a dopouští se se svými lokaji slabošství.  

Dušan Póč

Chtěli jsme na Západ. To se povedlo. Tehdejší západní svobodu a demokracii socialistický tábor infikoval a dnes se potácíme v něčem, co má něco málo ze Západu, něco víc ze socialismu a stále více z diktatury orwellovského typu.   Po roce 89 ́ jsme byli nadšení, jak úžasně nás Západ vítá, objímá s ochotou všemožně pomoci. Dnes, po letech, je jasné, že šlo převážně o kšeft a strategické politicko-vojenské pozice. Navezli do východního bloku miliardy tun západní nadvýroby – převraty v soc. dem. bloku pomohly Západu oddálit agónii nekryté měny a zadluženosti. Následující kolaps se už bude týkat i nás.   V roce 1989 jsme udělali stejně hloupou chybu jako komunisté v roce 1948, když jsme prohlásili, že vše, co vymyslel předchozí režim, je špatné a musíme to zničit. Náš nový americký přítel s otevřenou náručí přijímal komunisty z vysokých postů i estébáky podobně jako po 2. světové válce nacisty, zločinec, nezločinec, protože právě tito lidé měli informace a styky, nejvzácnější platidlo kapitalismu. A v České republice se už 30 let straší pořád dokola komunisty, aby si dav nevšiml, že zde vyrostla mnohem horší mafie.   V kroužku dobrých známých občané polohlasně nadávali před rokem 1989, jak komunisté kradou, zedníci jezdí v pracovní době stavit jejich vily, chaty, nakupovali v Tuzexu v Esu... Po roce 1989 jsme teprve zjistili, co to znamená krást. Mezi kecy o svobodě, demokracii a spravedlnosti mizely fabriky, miliardy z bank beztrestně, nebo takřka beztrestně. To samozřejmě trvá dodnes, byť možná v omezenějším rozsahu. Načerno se vesele staví továrny, vily milionářů a politiků a vše se dodatečně povoluje. Manželé senioři však musí bez pardonů zlikvidovat načerno postavený zahradní domek. Tak jsme se konečně dočkali vytoužené spravedlnosti.   Justice žádá vysoké platy, aby byla neovlivnitelná, ale jak vidíme, taktéž téměř neodvolatelná. A tak existuje právo, které se rozsudek od rozsudku mění o 180°, soudní znalci vytvářejí zcela protichůdné posudky a nikomu to nepřipadá nenormální. Ať už justice vysvětluje, jak chce kauzu podnikatele Janečka, který jiný vězeň si v klídku běhá (nebo jezdí na kole) po svobodě? Který jiný vězeň by přes takovou masivní mediální kampaň zůstal, byť jen týden, na svobodě? A co exekuce ČSSD? Strana, která se tak stará o dlužníky. Který dlužník s desítkami milionů dluhů má taková privilegia jako ČSSD? Není to u obyčejných dlužníků tak, že jej napřed sedřou z kůže a teprve, když nemá nic, tak se může bránit? Takto nám funguje právo a spravedlnost 30 let po převratu.   Určitě jsme si nemysleli, že 30 let po pádu socialistického systému zde vyroste za peníze pracujících elitní minorita, která je hýčkána právě proto, že v drtivé většině nepracuje. To by komunisty ani ve snu nenapadlo! Vše je perfektně pojištěné, aby nikdo nezískal důkazy. Ačkoliv statistiky existují na všechno, na úřadech práce je zakázáno uvádět etnikum. Takže sice můžete tvrdit, že většina nepracuje, ale pohybujete se na tenkém ledě, protože, i když je důkazní břemeno na státu, není jak dokázat, sic evidentní, pravdu. Stát se svými pohůnky z médií prohlásil útržky poštovních poukázek sociální pomoci ve výši přes 30.000 Kč za hoax kolující po internetu, takže kdo to i nadále tvrdí, lže. Na zaměstnance pošty se odvolat nemůžete, protože jsou vázáni mlčenlivostí. A kdo na věci upozorňuje, nosí cejch nácka, xenofoba, rasisty a dalších nesmyslů žvanilů z politiky, médií a neziskovek, kterých se na etnickém uměle vyvolaném problému velmi dobře živí hned několik desítek.   Že má západní „demokracie“ pro nás jiná pravidla, jsme zjistili záhy po vstupu do EU a Schengenského prostoru. Například celých 30 let trvající několikanásobné rozdíly v dotačním systému zemědělství. Nazývali nás kolegy, plácali po ramenou stejně jako naivku s krátkými nohavicemi, který jim daroval východní zbrojní trhy (kdo by mu pak neuplácal bustu v Kongresu USA), ale nesměli jsme na Západě pracovat.   Třicet let demokracie a svobody nám zdevastovalo soběstačnost v potravinové výrobě. Výrobní prostředky u nás vlastnil dříve stát, dnes téměř vše vlastní cizinci a veškeré zisky a dividendy odcházejí do zahraničí. S tím, co posíláme do EU, mnohem více ztrácíme, než dostáváme na něčem tak typicky socialistickém – dotacích. Po třiceti letech se pokrytecky chlubíme německou firmou Škoda. Pyšníme se světoznámým japonským pivem z Plzně nebo japonsky hořkým z Moravy. Hynek Čermák se dme patriotismem nad kanadsko-americkým pivem. Možná více než 70% bývalého českého průmyslu patří dnes Němcům a dalším „spojencům“, včetně strategické výroby. Hlupáci prodali i to nejcennější – pitnou vodu a zničený řad si nechali. Dnes ji horko těžko za nemalé miliony města kupují zpět. Dokonce jsme prodali i státní zlatý poklad, který přežil od císaře pána, za pár bezcenných papírů nekrytých zlatem. Zbavili jsme se všeho, co přežilo i komunisty. To znamená, že jsme horší a hloupější než oni.   I těm nejhorším fanatikům neziskovek, které živí jednotlivé státy, říkají mainstreamová média aktivisté. O lidech, kteří žádají, aby se používal rozum a základní evropské hodnoty, se mluví jako o extremistech, rasistech, xenofobech, kteří mají nesmyslné požadavky. Spousta médií a politických neziskovek na obou stranách barikády je financována penězi ze zahraničí. Než vznikla lež nazývaná politická korektnost, říkalo se takovým lidem kolaboranti a to plným právem. Dnes jsou politickými předáky oslavováni. Tedy pokud nestraní Rusku, není-liž pravda?   Psychicky nemocná dospívající dívka se stala loutkou fanatiků zelené lobby. V OSN do očí říká politikům, že jsou hloupí, oni kývou hlavami a nadšeně tleskají (někdy může mít i Greta pravdu). Ve Švédsku nikdo neřeší její záškoláctví a ve vedlejším Norsku kradou děti rodičům za pohlavek. Ulicemi prochází zmanipulované davy řvoucí proti fosilním palivům, proti jádru. Ale drtivá většina používá auta, používá elektřinu a na talíři má jídlo, které by neměli, kdyby byla půda zastavěna solárními panely a elektrická energie na příděl, protože by nebylo dost pro všechny. Tyto zelené manipulace opět vytvářejí nové penězovody a další miliardy mizí z rozpočtů zemí i EU.   Kdo by si pomyslel, že třicet let po snaze o svobodu a demokracii budou mainstreamová média psát a vysílat úplně stejně jako Rudé právo a Československá televize v 70. a 80. letech. Tehdy se dennodenně objevovaly nenávistné zprávy proti Spojeným státům a jejich evropským nohsledům. Dnes, takřka stejnými slovy, média dennodenně vedou nenávistnou kampaň proti Rusku. Stačí porovnat veřejně přístupné dokumenty. Odpustili jsme Německu porobu, vraždění, odsun z pohraničí, plán na likvidaci Slovanů. Dnes jsme takřka jejich spolkovou zemí (vyjma životní úrovně a rovnosti postavení) a za minulostí jsme udělali tak tlustou čáru, že naši politici jezdí na setkání těch, jejichž předci vyhnali Čechy ze Sudet a tak strašlivě se stydí, že jsme jim to v roce 1945 vrátili i s úroky. Ale za mnohem menší utrpení od Sovětského svazu vedeme nenávistnou kampaň proti Rusku a o 21. srpnu 1968 se v médiích píše už celoročně. Nenávidíme pro okupaci Rusko, ale jsme jako členové NATO přinejmenším spoluviníky napadání svrchovaných států ostatními členy NATO, jako jsou Spojené státy, Velká Británie, Francie, dnes třeba Turecko. Takže co na jedněch kritizujeme, u druhých nanejvýš s výtkou (a to až po schválení EU) mlčky přecházíme. Historie se přepisuje urputněji než v 50. letech minulého století. Samozřejmě vše velmi podporováno našimi novými přáteli, na které socialistický tisk ještě před třiceti lety plival. Podlézali jsme Moskvě, teď to samé děláme ve Washingtonu a Bruselu.   Jako celek jsme jedním z nejtolerantnějších národů na světě, co se týká sexuálních odchylek (i když toto označení asi způsobí řadě těch, co to mají v hlavě jinak nastavené, ukrutné utrpení). Dnes životy většiny, za vydatné pomoci pomýlených politiků, diriguje stále více se rozšiřující společenství písmen (LGBT) a někdy se dá říci, že taky osoby, které by spíše patřily do psychiatrické léčebny. Přes tři tisíce milionů let (3 000 000 000) zde existuje svět o dvou pohlavích. Pak se sejde v Bundestagu parta politiků, většina zvedne ruce a vznikne třetí pohlaví a tím i třetí záchodky. Vznikla zvrácená gender politika, která je nebezpečnější než celý socialistický tábor dohromady. Vznikla opět jen z křiku neziskovek a pomatených nápadů. Tyto perfektně státem živené neziskovky s úžasnými zisky přikazují (a stát jako osel kývá), aby si ve školkách chlapci hráli s panenkami, holky s auty, aby panenky byly černé, aby rodiče byli bezpohlavní stvůry číslo 1 a 2. Vymýšlejí se zvrácenosti typu, že Oscary vyhrávají pouze bílí herci (nikoliv ti dobří, bez ohledu na barvu kůže), tupé návrhy na jeho přejmenování, ze státních znaků se lvům odstraňují pohlavní orgány, takže jsou zde zástupy eunuchů. V muzeích je málo vycpaných samic. V USA soutěži s ženami chlap cyklista, který si prostě myslí, že je žena a vesele vyhrává. Ale Caster Semenyovou svět pronásleduje, protože se narodila s vyšší hladinou testosteronu! Co se stane, až se někdo bude cítit jako lev a vrhne se na kolemjdoucí? Bude souzen za napadení nebo litován? Vůči těmto hnusům by měla být plná náměstí protestujících...   Stát nás den ode dne více nutí k tomu, co nemáme a máme číst. Už to chce dokonce vnucovat dětem prostřednictvím Člověka v tísni ve školách. Už ani korunu na Člověka v tísni, který mezinárodně již dávno není apolitickou neziskovkou! Stát rozhoduje, co jsou lži, dnes nazývané fake news, ale přitom stále častěji jsou při lživých zprávách přistižena právě mainstreamová média. Za 30 let jsme se nenaučili uznávat právo na odlišný názor až tak, že by někteří byli schopni lynčovat v zájmu svého jedině správného demokratického názoru, jak nám předvádí náměstí. A to už vůbec nemluvě o presumpci neviny. Svoboda je i o tom, že si budeme číst, co chceme, ať je to lež, ideologická kampaň, cokoliv. A tato svoboda v České republice i v Evropě a západním světě končí. Zde jsme úspěšně na cestě k orwellovské diktatuře.   Stát, kde se politici před třiceti lety dušovali, že zastupování lidu bude čiré jako křišťál, vymyslel již 10 let po převratu tzv. náhubkový zákon. Poskytování informací je stále více omezováno. Úředník se stal přinejmenším stejným pánem nad našimi osudy jako za socialismu, nikoliv služebníkem a rádcem. A takto by se dalo pokračovat dlouho a dlouho...   Nežijeme v demokracii, pokud si lžeme do očí a říkáme tomu politická korektnost. Nežijeme v demokracii se svobodou slova, pokud jsou nám cenzurovány názory, které se nelíbí druhým a pokud je nám vnucováno, co máme číst. Cenzurováno opět úředníky jako za komunistů, ale taky vynucenou autocenzurou a kolaborantskými neziskovkami. Nežijeme v demokracii, je-li právo jedince nebo skupiny povyšováno nad právo většiny. Nežijeme v demokracii, je-li možné odsoudit člověka bez soudu, ať už tak činí vyvolaná nenávist na náměstích a v politice nebo zapšklost a závist, kdy stačí pro zničení osoby ukázat mnohdy anonymně prstem, jak se děje především v anglosaských zemích. Nežijeme v demokracii, pokud je právo ilegálního narušitele hranic povyšováno nad práva původních obyvatel. Nežijeme v demokracii, jsou-li vraždy, násilí a teror na domácím obyvatelstvu páchané přistěhovalci neustále omlouvány jako něco zcela výjimečného. Nežijeme v demokracii, když omezujeme vlastní křesťanské zvyky kvůli těm, kteří ve svých zemích křesťany pronásledují. Nežijeme v demokracii, když se o Vánocích musíme procházet mezi betonovými kvádry. V takovém případě nás na konci cesty čeká zase jenom válka a zmar.   Radomír Dolanský   Radomír Dolanský - Rýpavý humorista, pesimistický optimista, autor knih Z valašských putýk a Metúdovy vojenské lapályje - Z valašských putýk 2.