Diagnóza Gott

Od smrti pana Božského jsem se marně pokoušel v celém mediálním prostoru vyhýbat zprávám, jejichž jediným obsahem bylo zvěstování –  kdo HO v životě také potkal. Budiž ke cti regionuvalassko.cz, že snad jediný tuto skutečnost tak nějak opomněl, tak si to dovolím napravit, lehce shrnout a uzavřít.

Klobůčkám se Mistr poněkud vyhýbal. Naposledy z tohoto okruhu umělců rozvášnila náš kulturák loni nestárnoucí Helena a její Dlouhá noc.

Mrtvola vždy hraje ve všech ceremoniích pouze pasivní roli a já pátral v paměti, kdy jsem něco podobného zažil. Bylo to v roce 1982,  když zemřel Leonid Iljič Brežněv.  Ponuré tóny rozhlasu po drátě, rudé karafiáty na nástěnkách Občanských výborů i na naší základce, dva programy české televize mění vysílání a hlasatel Miloš Frýba, po něm pak Saskia Burešová s tragickým výrazem oznamují skon milovaného. Vláda nařizuje státní smutek. Konkrétní důsledek, který jsem tenkrát z toho pocítil já, byla zrušená taneční zábava v Poteči  se skupinou Intolerance a neodvysílání šestého dílu seriálu Čtyři z tanku a pes.

Smrt národní ikony rozpoutala mediální dvanáctidenní tornádo a davovou psychózu smutku národa završenou selfie snímky truchlících před katafalkem. Záplava květin všude kolem fotografujících pak již pouze vyřezala myšlenku „tak takto kvete opravdová lidská blbost“.  Když jsem pak zhlédnul pietní akt na Žofíně proložený rozhovorem s truchlící rodinou ve složení matka invalidní důchodkyně, otec evidentní milovník alkoholu ve stadiu konzument a dva malí homolkovi  řeknu upřímně, že to ve mně vyvolalo chuť na pořádně dlouhou lajnu kokainu. Lidé si udělali výlet do Práglu na pohřeb Goťáka, jelikož hudba není jenom Šlágr a DJ Tráva.

Není potřeba jakkoli kritizovat ty, kterým se umění Gotta líbí. Nevzdám se však tímto práva říct, že mně se jeho tvorba (vyjma zpívání v Semaforu) nelíbí a myslím si, že je to kýč. Skon neobyčejné herečky Vlasty Chramostové a neskutečně odvážné ženy pak zůstal v pozadí. Kmotřička smrt tak paradoxně nabídla hned několika generacím tohoto národa v jeden časový okamžik k uctění dvě zcela odlišné tváře. Na straně jedné vstřícná a nekonfliktní osoba,  která se tvářila, že svět kolem je celkem v pořádku, na straně druhé osoba, která dokázala říct, že komunisti jsou svině a prožila pak rozhodně jiný život než idol. Koho z nich jsme si vybrali, už víme.

Vrchol veškerého činění ale spočinul v samotném zestátnění, zpolitizování a ideologizaci pohřbu, kterému návdavkem udělal celebranta pražský arcibiskup a to v samotném Chrámu sv. Víta. Šikovná politická manipulace trefila hřebíček na hlavičku. Premiérem ohlašovaných tři sta tisíc lidí sice nedorazilo, přelet Gripenů v diamantové formaci nad Motolem také nevyšel (máme jenom dva), ale je potřeba sjednotit národ. Pol Pot, Pinochet, Mao a podobné úspěšné sjednotitelské hovada se sice neosvědčili, tak u nás by se tím lepidlem mohl stát národní umělec. Důstojného ocenění se za života Karlu Gottovi dostalo. Zacházení s jeho smrtí však překročilo veškeré hranice, které tohoto člověka obklopovaly.

Očekávám v nejbližší době znovuoživení myšlenky Gottlandu. Nač vymýšlet něco nového. Ateistický národ,  který nevěří na ideály a oddává se konzumu a kýči, potřebuje svoje „Lurdy“. Muzeum Karla Gotta (svého času zřízené a zkrachovalé v Jevanech) se teď, po jeho skonu k tomuto přímo vybízí. Pokud tam někdy zavítáte, dobře si všímejte průvodce. Zvláště pak, půjde-li o starou ženu. Ano. Je to tak. Karel byl totiž prohlášen za mrtvého, aby mohl v klidu žít a pracovat dál stejně jako Elvis Presley. Dostal novou identitu, změnil si jméno i bydliště. Úplně stejně to totiž udělal i Jára Cimrman ležící, spící.

Darek Slavík