Déjà vu Ploština
Blíží se konec dubna a kolem Klobůčků je rozesetých několik míst spojených s tragickými událostmi končící druhé světové války. Jedná se o desítky zavražděných obyvatel a čtyři vypálená místa. Ploština, Prlov, Vařákovy paseky, Juříčkův mlýn a hodně opomíjené místo Březina – třináct popravených ranou do týlu kousek před obcí Lačnov. Loučka měla také namále, ale tehdejší starosta (smekám) vyhandloval s gestapáky životy obyvatel obrovským množstvím slivovice z místní velkopálenice. Do konce války tehdy chyběly doslova dny.
Mohu vás svými články vykolejit a připravit o sny a to zcela bez náhrady. Nikomu netvrdím, že můj exkrement je cítit míň než ten váš a nikoho nenutím to, co napíšu, číst.
Po všech těchto zvěrstvech se největší slávy dostalo Ploštině. V roce 1975 tam vznikl monumentální památník s přírodním amfiteátrem a muzeem. Komunisté vytěžili z tragédie starousedlíků maximum a vytvořili mýtus o hrdinných partyzánech a obyvatelích, kteří jim nezištně pomáhali v boji proti fašistům. Ty každoroční oslavy mám v živé paměti dodnes a zpětně musím uznat, že to měli vymyšlené na tehdejší dobu a potřeby obyvatelstva naprosto geniálně. Z Drnovic a Vysokého Pole pendlovaly napěchované autobusy lidí, kteří rozhodně nebažili po oslavě konce války. Ve stáncích, kterých bylo po areálu rozeseto nepočítaně bylo totiž možné sehnat banány, pomeranče, uzeninu, cigarety Sparta ve tvrdém obalu, prostě téměř všechno, co jste v obchodech v okolních městech neměli šanci ani uvidět, natož si koupit. Na podiu tančily krojované soubory, vyhrávaly dechovky, pro mladé pak kdysi neprozřetelně nechali vystoupit a zahrát skupinu Turbo, což se poněkud zvrtlo a mladé podnapilé máničky skotačící pod podiem fackovala a z areálu vykazovala Veřejná bezpečnost. Přišel rok 1989 a monstrózní oslavy skončily. Komunistický penězovod, který to celé táhnul, vyschnul a areál začal chátrat. Všichni, kdo se na tomto kolotoči vozili, především okolní obce, okres Gottwaldov i památkáři začali mít stále hlouběji do kapsy a sem tam sehnané peníze nestačily ani na základní údržbu. Jediným a smysluplným způsobem uctění památky povražděných pak po všech těch pompézních proslovech a kladení věnců zůstala bohoslužba farnosti Újezd – vzpomínková mše sloužená na místě samém v hezké kapličce Panny Marie Bolestné.
Po marných pokusech hodit areál na Národní památkový ústav však vidina evropských dotací znovu zažehnula skomírající plamen Ploštiny v srdcích komunálních politiků. Z původně požadovaných 35 milionů na opravu vymodelovali v první zamítnuté žádosti o dotaci 65 milionů korun, v té druhé, již schválené to bylo milionů 120. Ona je to taková hra, musíte to opravdu dobře zaonačit, hlavně všechno dobře odůvodnit analýzami, experty, komisemi, posudky, aby to vypadalo složitě a přitom hezky. První vlaštovku máte v Lačnově, kde postavili také z dotace za skoro 15 milionů repliku Vařákových pasek a nezbylo tam pak ani na chodníky. Zajímal by mě myšlenkový pochod lidí, kteří udělali z těch otřesných betonových monster vztyčených uprostřed Ploštiny národní kulturní památku. Myslím, že tenkrát Československá lidová armáda zrovna experimentovala s LSD. Osobně to šacuju na přebytky z nějaké stavby přehradní hráze, protože po více jak čtyřiceti letech to vykazuje hodně slušnou odolnost. Avizovaných 120 milionů se má utratit za demolici amfiteátru, výstavbu nové expozice s hologramy a výukovými programy pro žáky základních a středních škol, úpravu prostranství pro pořádání venkovních akcí, vybudování chodníků a záchytného parkoviště i pro autobusy, parkové úpravy zeleně. Slovy pana náměstka hejtmana: „Chtěli bychom, aby Ploština ožila“. A mohl by to přijet otvírat Juncker, předseda Evropské komise. Bývá to osvěžující zážitek. No, musíte uznat, že před takovým drakem by couvnul i Bajaja.
Už se na to opravdu těším a dělí mě doslova kousek, abych si prožil po třiceti letech své Déjà vu…… natažený rudý koberec, vlevo na stole samovary…… Při slavnostním otevření budou na všech stožárech vlát vlajky EU (Eště Uvidíte), na obrovské ceduli s ohvězděnými vlaječkami při vchodu se dočteme, že areál byl zrekonstruován z evropských fondů, celé to bude doprovázet řízná dechovka, stánky, pivo, klobásy…….místo banánů a pomerančů levné brambory a vepřové… Vymění se vlastně jenom barvy. Rudá za modrou. Ale komunikace, způsob a styl zůstanou. Nesmí se zapomenout ještě šikovně nastavit do těch výukových programů podprahové vnímání dětí – vidíte, co všechno máte díky Evropské unii? Ano, tak se to totiž dělá v tomto liberálně demokratickém, ve skutečnosti však ryze socialistickém molochu. Až dojdou peníze z cirkusu nazývaného Evropská unie, budou se zastupitelé Drnovic zase škrábat na hlavě a přemýšlet, komu tu Ploštinu nacpou. Když to tak píšu, začínám na jazyku cítit tu zvláštní pachuť papírové lepicí pásky, kterou jsme na základní škole lepili vlaječky do oken. Je mi devět a souška učitelka mně mačká tváře jako „kapříka“ a káravým tónem pronáší, že takhle se přece srp a kladivo na Sovětské vlajce nemaluje. Narodil jsem se v komunismu a bude mi souzeno v komunismu umřít. Dovolte mi ulevit si, parafrázovat a lehce upravit pana Jiřího Kodeta z filmu Pelíšky: „Zastánci a milovníci EU, VYLIŽTE SI PRDEL!
A tak vážení, až budete dávat dohromady tu virtuální realitu, hologramy a výukové programy pro školy a návštěvníky expozice, bych prosil srovnat do roviny ten pokřivený mýtus o partyzánech a statečných občanech nejenom vypálené Ploštiny. V knize Smrt si říká Engelchen to Ladislav Mňačko (rodák z Klobůčků) popsal skvěle. Nikdy si neodpustil, že těsně před vpádem jednotky SS-Einheit Josef, vedené Wernerem Tutterem na Ploštinu s ostatními partyzány utekl. Po Drnovicích i okolních vesnicích se opilí partyzáni pohybovali normálně i za bílého dne, nebylo výjimkou, že si zastříleli nad hlavu z pistole. Dajan Bajanovič Murzin velitel partyzánů zabil v opilosti několik nevinných a nechával své lidi rabovat a krást. Obzvlášť výživná je ta historka, kdy nechal nastoupit do řady za sebe zajaté Němce a domnělé české kolaboranty. Zkoušel pak na nich praktickou účinnost starých křesadlových pistolí ukradených na zámku v Holešově. Vrcholného výkonu ale dosáhla partyzánská jednotka Jermak, díky které Němci vypálili jinou vesnici, a to Javoříčko. Obyvatelé měli z této partyzánské jednotky panickou hrůzu a zůstali po nich zavraždění nejenom nevinní civilisté, ale i tříleté děti. Za opravdu zajímavý je pak možné považovat výrok členky tohoto oddílu Naděždy Ivanovové, která na otázku přeživší paní Trefilové, kde byli, když Němci vypalovali Javoříčko odpověděla: „Přece se nenecháme v posledních hodinách války postřílet.“ Dalo by se tímto skončit, ale výborně na tato zvěrstva navázala osvoboditelská Rudá armáda (ještě že Klobůčky osvobodili Rumuni), a to v osadě Veselíčko, kdy pod záminkou soupisu obyvatel v obci nařídili všem ženám, aby se dostavily do místního hostince a potom, co staré propustili, tak všechny mladé hromadně znásilnili.
Ještě bych určitě školou povinným dítkám osvětlil práci, postupy a hlavně neslavný konec konfidentů a udavačů. S podobnými lidmi se ve svém životě určitě a hlavně nejednou potkají. Stejně tak, jako já. Jména Oldřich Baťa a František Machů patří k Ploštině. Pro jednoho kulka, pro druhého provaz. Pro jedny výstraha, pro druhé návod. Byli součástí regulérní jedné třetiny tehdejšího i současného obyvatelstva této země. Čas a poměr se evidentně nemění, a to ani na Valašsku. Ano, žijí tu pořád mezi námi. Obyčejné bezpáteřní svině a hajzlíci profilovaní z drobných donašečů a bonzáků, kteří pod záminkou ochrany společnosti a pořádku znepříjemňují jiným život. Prostě defektní vzorek lidí, které denně potkáte ve vlastním městě. Je fatální chybou si myslet, že za smrt Milady Horákové, uranové doly nebo kolektivizaci mohli komunisté. Chtěli to tak sami lidi. Komunisté byli jenom následek, avšak nikoli příčina. K čemu všemu jde i taková Ploština a děti zneužít, vypovídá tento dopis ze školy v Újezdě.
Ukliďte laskavě ten bordel, co zůstal po komunistech na Ploštině a nechejte už ty mrtvé na pokoji. Minuta tlukotu srdce pro Ploštinu (skvělý počin) a důstojně odsloužená mše v jejich kapličce. Toto přinese klid a pokoj místu i těm umučeným, kteří si to konečně opravdu zaslouží.
Darek Slavík