BLOG: Pandemický zákon jako nástroj zničení společnosti

Přijetí „pandemického zákona“ je jednou velkou temnou noční můrou pro občany, kteří ještě jsou schopni přemýšlet a uvědomovat si důsledky něčeho takového, jako je uzákonění koronavirového běsnění. Nikdo, kdo je ještě aspoň trochu při smyslech, nemůže na přijetí podobné normy trvat. Vláda se o uzákonění současného stavu snaží samozřejmě urputně od jara, ať už skrze samostatný předpis nebo novely zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví.

Aktualizovaný návrh „pandemického zákona“ (správně o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 ) si můžete přečíst zde.

Dovolte mi na tomto místě popsat aspoň pár záludností, které se v materiálu stále nacházejí.

Mimořádná opatření vydává ministerstvo zdravotnictví (se souhlasem vlády – haha, to je panečku kontrolní mechanismus). V tom je celá věc z hlediska pravomoci podobná zákonu o ochraně veřejného zdraví, který se také má tzv. subsidiárně použít. Opatření mají mít celostátní působnost a jejich obsah je v mnohém ještě tvrdší než u nouzového stavu. Posuďte sami, co vše lze zakázat, omezit nebo regulovat:

• činnosti obchodní nebo výrobní provozovny nebo provozu obchodního centra nebo stanovení podmínek pro jejich provoz,
• omezení provozování holičství, kadeřnictví, pedikúry, manikúry nebo solária, poskytování kosmetických, masérských, regeneračních nebo rekondičních
služeb nebo provozování živnosti, při níž je porušována integrita kůže, nebo stanovení podmínek jejich provozování nebo poskytování,
• omezení provozování přírodního nebo umělého koupaliště nebo sauny nebo stanovení podmínek pro jejich provoz,
• zákaz nebo omezení konání veřejných nebo soukromých akcí, při nichž dochází ke kumulaci osob na jednom místě, nebo stanovení podmínek jejich konání snižujících riziko přenosu onemocnění COVID-19, včetně stanovení maximálního počtu fyzických osob, které se jich mohou účastnit; zákaz nelze vztáhnout na schůze, zasedání a podobné akce ústavních orgánů, orgánů veřejné moci, soudů a jiných veřejných nebo soukromých osob, které se konají na základě zákona, a shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím,
• omezení výuky nebo jiného provozu vysoké školy nebo stanovení podmínek pro výuku nebo jiný provoz vysoké školy,
• příkaz poskytovatelům zdravotních služeb vyčlenit věcné, technické nebo personální kapacity ve zdravotnických zařízeních,
• zákaz nebo omezení návštěv ve zdravotnických zařízeních, zařízeních sociálních služeb nebo ve věznicích,
• příkaz používat ochranné, mycí, čistící nebo dezinfekční prostředky a další protiepidemická opatření,
• příkaz poskytovatelům zdravotních služeb nebo poskytovatelům sociálních služeb v týdenním stacionáři, domově pro osoby se zdravotním postižením, domově pro seniory nebo domově se zvláštním režimem poskytnout ministerstvu informace z jejich činnosti za účelem nastavení protiepidemických opatření.
Vedle těchto mimořádných opatření může ministerstvo stále vydávat ta podle § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví (která se s těmi dle navrhovaného pandemického zákona v některých bodech překrývají, ale k jejich vydání není potřeba souhlas vlády a nemohou být vydána pro celou republiku).

K realizaci mimořádných opatření může být ministerstvu nápomocna jak policie, tak armáda (to už je značně děsivé, neboť v tomto světě člověk netuší, co přesně to znamená a jak moc ho to může poškodit).

Za porušení mimořádných opatření hrozí, stejně jako u zákona o ochraně veřejného zdraví, tvrdé pokuty.

Jediným pozitivem na celé věci je, že mimořádná opatření mají mít formu opatření obecné povahy, tj. jsou přezkoumatelná správním soudem na základě návrhu fyzické nebo právnické osoby, které se týkají. Soud musí rozhodnout do 3 měsíců.

Jestli si hejtmani nebo opozice představují, že řešením je předání absolutní moci ve státě a nad všemi občany vládnoucí straně, aniž by tato musela aspoň každý měsíc žádat o souhlas s prodloužením nebo vyhlášením nouzového stavu Sněmovnu, pak bychom se měli my všichni zamyslet nad tím, koho jsme si to zvolili za své zástupce.

David Zahumenský