Nejvyšší správní soud konstatoval mj., že správní orgány jsou povinny zkoumat vždy, když rozhodují, zda určité jednání je přestupkem či nikoliv, také otázku, jestli došlo k naplnění obou znaků přestupku, tj. znaku formálního i znaku materiálního. Okolnostmi, jež snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků, mohou být zejména, avšak nikoliv výlučně, význam právem chráněného zájmu, který byl přestupkovým jednáním dotčen, způsob jeho provedení a jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka. Okolnosti, jež vylučují porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být ovšem posuzovány vždy v každém konkrétním případě a nelze vyslovovat žádné paušální závěry o tom, že např. míra společenské nebezpečnosti překročení nejvyšší povolené rychlosti o 2 km/h je natolik mizivá, že nedosahuje intenzity přestupku, zatímco u překročení nejvyšší povolené rychlosti o 10 km/h již tomu tak je. Teprve poté, co je zjištěno naplnění materiálního znaku přestupku, může správní orgán dojít k závěru, že konkrétním jednáním obviněného byl spáchán přestupek. Pokud naopak správní orgán na základě zjištěného skutkového stavu dospěje k závěru, že z okolností případu je zřejmé, že jednáním osoby obviněné z přestupku, jež sice nese formální znaky skutkové podstaty přestupku, nedošlo k porušení ani k ohrožení právem chráněného zájmu, má povinnost (nikoliv pouze možnost) řízení zastavit podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Nejvyšší správní soud tak vyjádřil nesouhlas s tvrzením, že překročení nejvyšší povolené rychlosti, byť pouze o jeden či dva kilometry za hodinu, naplňuje vždy materiální znak přestupku.

V dopravním přestupkovém řízení se tak musí dle názoru Nejvyššího správního soudu prokazovat také společenská nebezpečnost přestupkového jednání, který právem chráněný zájem byl porušen či ohrožen a jakým způsobem, potažmo v jaké intenzitě, což představuje právě onen materiální znak přestupku.

Nepostačuje tedy ve shora uvedeném případě, že řidič překročil nejvyšší povolenou rychlost k tomu, aby jeho jednání bylo bez dalšího označeno za přestupek, ale je nutno zkoumat k jakému konkrétnímu porušení či ohrožení kterého společenského zájmu chráněného zákonem došlo (například bezpečnost a plynulost silničního provozu) a tuto skutečnost také prokázat. Ne každé překročení nejvyšší dovolené rychlosti tak automaticky znamená odpovědnost za spáchání přestupku s tím, že je naplněn tímto automaticky i materiální
znak přestupkového jednání.

Je však nutno přihlížet opravdu důsledně ke všem aspektům daného případu. Ve shora popsaném případě byla nejvyšší povolená rychlost překročena skutečně pouze o velmi bagatelní hodnotu, a to na rovném a přehledném úseku, kde v daný okamžik nedošlo k žádnému ohrožení jakéhokoliv právem chráněného zájmu. Jistě bylo přihlédnuto také k tomu, že se tak stalo těsně před výjezdem z obce, kde řada řidičů má tendenci zrychlovat spolu s míjením dopravní značky označující konec obce, stejně jako k tomu, že jednání městské policie, měřící rychlost právě v tomto úseku, je možno do jisté míry označovat jako jednání z jistého pohledu spíše směřující k šikanóznímu postihování řidičů s ekonomickým výsledkem pro danou obec, než k naplňování účelu zákona, tj. k ochraně bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích.

JUDr. Petr Hradil  www.advokat-zlinsko.cz/