Z Klobůčků na Sibiř, část třetí (5.382 km dlouhá reportáž)

Tomsk

Město, které se každému nemusí líbit. Zvláštní spojení architektury sedmdesátých let s objekty 18. a 19. století. Geometricky řešené ulice, ve kterých prostě nezabloudíte a prach. Hodně prachu. Hned po příjezdu jsem zapadnul do oslav konce 2. světové války. Přehlídka staré i současné vojenské techniky a defilé jednotek. Na konci pak pochod „Nesmrtelného pluku“, jenom v samotném Tomsku účast 200.000 lidí nesoucích tisíce fotografií. Není tam téměř rodina, která by o někoho během války nepřišla. 23 milionů padlých Rusů. Je to zvláštní, ale na všech zúčastněných bylo vidět a to i mezi mladými, že ta bolest z mrtvých, z nich ani po tolika letech nevyprchala. V Tomsku žije taky početná německá komunita, potomci těch, kteří po propuštění z gulagu už nikam neodešli a zůstali. V den oslav žádného z nich ale nepotkáte.

Pronajal jsem si protekčně pokoj na studentských kolejích. Bydlím ve druhém patře, nade mnou Číňani. Jakmile začnou vařit, nevím proč, spustí se po celé budově požární alarmy, rozhlas vyzývá k evakuaci a do deseti minut stojí na place před barákem jednotka hasičů. Za chvíli je klid a odjíždějí. Zvykám si. Děje se to asi tak 3x do týdne. Do Tomsku jezdí hodně zahraničních studentů. V lednu, bylo -40°C, dorazilo do města asi 20 černochů z Burkina Faso. Islám neislám, hned první den vyrazili poznávat místní kulturu do barů, hospod a diskoték. V teniskách a teplácích. Kolem půlnoci prý začaly po celém Tomsku manévry. Sanitky s policií brázdily ulice, kde sbíraly a hledaly omrzlé zrychtované obyvatele černého kontinentu. Úspěšnost byla 90 %. Poslední dva našli až ráno u řeky Tom. Seděli na lavičce, vyceněné bílé zuby, zmrzlí na kost a v rukou a igelitce mrazem roztrhané lahváče. Přežila jenom načatá láhev vodky Kalashnikov. Jinak vodku tady mají naprosto skvělou a hlavně levnou, pivo je dražší, víno tady nepije nikdo. Prodej chlastu v obchodech zde funguje na principu IKEA. Od 10 do 10. Před ani po vyjma hospod nic nekoupíte.

Všude kam přijdete, musíte něco vyplňovat. Na hotelu, při koupi jízdenek, v turistickém centru, při koupi SIM karty (mimochodem simka za 120 rublů (cca 40Kč) vám umožní neomezené volání do všech sítí a neomezený internet na jeden měsíc). Problém je, že všechny ty formuláře chtějí vaše druhé jméno po otci tzv. otčestvo.  Když to nevyplníte, máte problém a nepřipojíte se třeba na internet. Vyřešil jsem to jednoduše. Všude jsem si začal psát Darek Vissaironovič Slavik. Na dotaz recepční na hotelu, kde jsem přišel k tomu druhému jménu, jsem jí spiklenecky sdělil, že děda byl s Waffen SS u Stalingradu, ale dezertoval k nim a z vděčnosti přijal druhé jméno Stalina. Byla strašně spokojená.

Smutnou zprávou pro vyznavače cykloturistiky a potenciálních stavitelů cyklostezek je, že Rusové nejezdí na kole, ani to neumí a nijak jim to nechybí. Chodí pěšky, jezdí maršrutkou (taková malý autobusík) nebo autem. To takhle nastoupíte do maršrutky ráno o půl páté, za volantem sedí řidič v teplákové soupravě, přes celá záda nápis Russia, zlatý řetěz na krku, sluneční brýle (venku ještě tma a sněží), na předním skle se houpou opice, osvěžovače, pravoslavný kříž, vedle pokladničky zlatá kočička s kývající tlapkou (Maneki Neko) a na hlavici šajtr páky se blyští diamant, který po sundání řidičovy ruky rozzáří strop a stojící lidi kolem barevnými světýlky jako z diskokoule. Do toho všeho vám buší do hlavy z  reprobedny na palubní desce originál ruský Hard Bass. Naplno. Výživný začátek dne pro cestující za prací. Dost dobrý…

Pozvání na „daču“ (chatu)  do tajgy jsem přijal od Paši, který pobýval několik let v ČR. Nic tady není nemožné. Vydali jsme se tam vyřazeným, neskutečně posprejovaným obrněným transportérem, který si normálně parkoval na sídlišti mezi činžovními domy. Tvrdil mně, že hlavně z kulometů, které z něj trčely, jsou zalité. Během cesty jsem pochopil i proč tento dopravní prostředek. Chvílemi jsme jeli i více jak metr potopení v bahně. Asi kilometr před cílem praskly uvnitř nějaké hadice od hydrauliky a celé to monstrum umlklo. Nikdo se nad tím nijak výrazně nepozastavil, pobraly se zásoby vodky a jídla do rukou a všichni, zamaštění od oleje a špinaví od bahna jsme dorazili na daču pěšky. Součástí každé takové chaty je i sauna tzv. „báňa“ Rusové to milují, tři dny trvající večírek, salámy z medvěda, mlácení se březovými metlami a já jsem se začal loučit se životem. Nikdo neřešil, jak odsud pryč. Bylo pondělí ráno, venku do rána napadlo půl metru sněhu a Paša poté, co jsem se vydrápal na nějaký dobře dvacetimetrový smrk kvůli signálu, uvolil k zaslání záchranné SMS. Netušil jsem, co nastane. Za asi 4 hodiny zabouřil nad dačou starý vrtulník, pootevřely se v něm dveře a stropem do kuchyně proletěla bedna od munice a v ní nářadí, náhradní hadice a kanystr oleje. Pozdrav od kamaráda Vovy. Všechno zase dotáhnout k transportéru, za dvě hodiny opraveno a návrat do civilizace. Díru ve střeše nikdo neřešil, opraví se to prý příště.  Hned po návratu jsem si koupil jízdenku do Novosibirska a nočním vlakem opustil Tomsk. Večerní pozvání do baru bych už opravdu nedal. Vlakové zastávky bývají tady od sebe vzdálené asi tak 5 až 15 hodin.  Pokračování za týden.

Darek Slavík

Předchozí díly: Část první      Část druhá

[envira-gallery id=“45912″]