Důkazem neuvěřitelné síly lidské vůle je životní příběh dvaatřicetiletého Michala Jančára ze Vsetínska. Ač je v důsledku dětské mozkové obrny takřka nepohyblivý a je tak odkázán na invalidní vozík a pomoc druhých, přesto chce žít jako ostatní. Sehnal si práci, ústy maluje obrazy, kupuje si svůj vlastní byt a už mu bude scházet jen rodina. Tu by považoval za svůj nejkrásnější vánoční dárek.

Michal Jančár pochází z Leskovce na Vsetínsku, do svých sedmadvaceti let tam žil se svými rodiči, pak se ale rozhodl osamostatnit se a žít vlastní život. „Řekl jsem si, že nejde mít pořád maminku u zadku, že musím taky začít něco dělat. Začal jsem dojíždět do stacionáře Naděje a pak se mi díky pomoci ředitelky stacionáře podařilo získat bezbariérový byt v domě s pečovatelskou službou ve Vsetíně. Za něj jsem vděčný, protože to byl první krok k mému samostatnému žití," vypráví Michal.

Michal při práci

Jako absolvent základní školy pro lidi se zdravotním postižením se také začal zajímat o to, jak by si zvýšil kvalifikaci. „Zkoušel jsme to tady na průmyslovce, ale stálo by mě to spoustu peněz, a protože bych byl osvobozen od dílen a manuální práce, stejně bych nemohl získat maturitní vysvědčení. Proto je mým učitelem internet a známí," říká. Právě díky kamarádům se Michalovi podařilo získat práci, kterou by vzhledem ke svému postižení zvládl. „Pracuji na databázích hudebních nástrojů. Nabídl mi to kamarád a jsem mu za to vděčný. Nikdo ale neví, jak dlouho tu práci budu mít. Doba je těžká pro všechny," podotkl Michal, který se ve volném čase věnuje také hudbě – hlavně metalu a tvrdšímu rocku a malování. Zejména krajin, přičemž jako předlohu používá většinou fotografie. „Ruce mám špatné, proto maluji ústy," řekl a ochotně předvedl, jak si se svým hendikepem hravě poradí.

Při pohledu na jeho obrazy by přitom nikdo neřekl, že je maloval člověk s jakýmkoliv postižením. „Maluji to tak, aby se mi to líbilo, včetně všech detailů. Na jednom obraze proto pracuji asi dva měsíce, i více," prozradil.

Společnost mu po celý den dělá jeho čtyřnohá přítelkyně Lady. „Vždycky jsem si přál psa. Jednou ke mně přišel kámoš, dali jsme si pivko a on se zeptal, co bude s tím psem. Odpověděl jsem jen tak neurčitě, nicméně za hodinu a půl jsem měl Lady v náručí a už jsem ji nikomu nedal. Je to parádní pes, aspoň čtyřnohá ženská," zasmál se. Ale rychle dodal: „Ještě tu dvounohou a bude to skvělé."

A právě snaha založit si rodinu jej přiměla k tomu, aby se poohlédl po vlastním bydlení. „Tady mám parádní byt, ale není můj, navíc tady si ženu nenajdu. Jsem tady nejmladší, jinak tady žijí samí starší lidé. Když tady za mnou někdo přijde, hned se všichni vyptávají, kdo to byl a co tu chtěl. Nemyslím všechny, jde opravdu o několik výjimek. Poznal jsem tu samozřejmě i spoustu skvělých lidí, kteří mně vyšli vstříc," vysvětlil, proč šel do toho rizika a vzal si úvěr na nový byt v běžném bytovém domě. „Něco jsem si našetřil přes stavební spoření a na zbytek jsem si vzal úvěr. Patnáct let budu muset měsíčně splácet zhruba devět tisíc, takže to určitě nebude žádná sranda," je si vědom své zodpovědnosti Michal. Svého rozhodnutí ale v žádném případě nelituje. „Musím věřit, že neztratím práci a budu muset více malovat a prodávat své obrazy," uzavřel s úsměvem mladý muž, jehož odhodlání a životní sílu by mu mohl závidět kdekterý zdravý člověk.

Eva Stejskalová